VI. Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů

Jaroslav Vrchlický

VI.
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
v lásce naší dlužno blahořečit, který z nich je v lásce nejšťastnější. A tu v tichu jich jsem slyšel hovor, všecky nejvíc záviděly oku, neb to za ostatní všecko může. Kde sluch plachý naslouchat se bojí, kde hmat v jiných společnosti váhá, kde čich, zbožňující tvoje vlasy, s tichou vůní tvojich tichých ňader, jenom z dálky a bojácně chví se, tam jest oko svrchovaným pánem. Stále vidí předmět svojí touhy, 140 v něm se zhlíží jako v moři nebe, z něho pije jako laňka v zdroji, čítá v něm jak v nejkrásnější knize. Ano, kam ni slovo nedosáhne; oko vnikne, ono výmluvnější, nad každou řeč i nad každý hovor. A kde nelze ani stisknout ruku, ani líbat, ani objímati, tam lze dospět všemohoucím okem. A co nelze ani vysloviti v davu jiných, to vše strhne oko tichou mluvou, plnou zářných blesků, plnou svitů, plnou slzné vláhy. Šťastné oko! Chtěl bych celý okem býti a se zakotvit v tvé oko, a tam čekat v něm na tvoji duši, a když mihne se jak anděl ve snu, vypíti ji celou, celou, celou.
Šťastné oko! Chtěl bych býti okem.