VI.
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
v lásce naší dlužno blahořečit,
který z nich je v lásce nejšťastnější.
A tu v tichu jich jsem slyšel hovor,
všecky nejvíc záviděly oku,
neb to za ostatní všecko může.
Kde sluch plachý naslouchat se bojí,
kde hmat v jiných společnosti váhá,
kde čich, zbožňující tvoje vlasy,
s tichou vůní tvojich tichých ňader,
jenom z dálky a bojácně chví se,
tam jest oko svrchovaným pánem.
Stále vidí předmět svojí touhy,
140
v něm se zhlíží jako v moři nebe,
z něho pije jako laňka v zdroji,
čítá v něm jak v nejkrásnější knize.
Ano, kam ni slovo nedosáhne;
oko vnikne, ono výmluvnější,
nad každou řeč i nad každý hovor.
A kde nelze ani stisknout ruku,
ani líbat, ani objímati,
tam lze dospět všemohoucím okem.
A co nelze ani vysloviti
v davu jiných, to vše strhne oko
tichou mluvou, plnou zářných blesků,
plnou svitů, plnou slzné vláhy.
Šťastné oko! Chtěl bych celý okem
býti a se zakotvit v tvé oko,
a tam čekat v něm na tvoji duši,
a když mihne se jak anděl ve snu,
vypíti ji celou, celou, celou.
Šťastné oko! Chtěl bych býti okem.