KLÁŠTERNÍ ROMÁN.

KLÁŠTERNÍ ROMÁN.
Zapadla vrata, kovová vrata té staré fortny kláštera; hluboké ticho... samota svatá... s dlouhými stíny večera... Chodbou se táhnou ozvuky kroků, posledních kroků ze světa, slza již ani se neleskne v oku, mlčení nejlepší odveta! Poprvé stojí u okna cely tak tichá, tak smutně oddaná... Za těmi vraty zapad’ svět celý, bude zde státi až do rána! *** V rozbitého vodojemu zpustlou škebli kapek padá kalných vír... 89 Každá šepce: „Konec všemu!“ mezi stébly, nad nimiž vlá noci smír. S klášterních cel pablesk světlý mezi pískem pěšinou se žlutou smek’, v máty stonky, v kmínu metly, v okně blízkém rozžal nostalgie vděk. Bledá tvář se mihla za skly jak stín pouhý, k vodojemu pak táh’ vzdech, akkord strun, jež dávno praskly tíhou touhy a se chvějí – po letech! *** Samá rozmarina, samá lilje čistá! pro nevěsty Krista roste, kam jen zříš. Duše v smutku líná jen se rozpomíná, v srdci věčnou tíž – Vadne již! 90 Do věčnosti klína čas i bolest spěje, stesky beznaděje, věrný jest jen pláč; pouze Smrt jest jistá....jistá... K té se duše vzpíná, samá rozmarina, samá lilje čistá, Pane, – trhat rač! – – *** Kdybys přišel ke mně, miláčku duše, dotkl se mne jemně, jak toužím v tuše: byť žití mého strom byl v poli hruše, ty bys jej ozářil, paprsků až by lom jiný svět utvářil, stíny vše kruše. Pak by to svátek byl, láska jen za vším cíl! viď, moje duše? *** Kéž zjevil by se mi jen v mžik Pán Ježíš jako zahradník, ach, to by bylo štěstí! 91 Vím, všecky astry v záhonkách a svlačce, boby v úponkách, by musily hned kvésti! A já bych, duše tichá, mdlá, stín neviděný za vším šla, ó, jak to blaho snésti! Neb celičký máj tam by vjel, co v bezu slavíček by pěl, tak z rána od čtyř k šesti! *** Jak milovala svatá Teréza! Jak láskou zaplál svatý Dominik! Jsi, Pane, jistě moje pavéza, jen v Tobě duše přístav nalézá, ve chvíli zlé, v ten okamžik, kdy vše se hroutí, bortí, láme vždycky pro poškleb – ironický! *** Však On to byl! U dveří stál, chtěl ze všech sil, nicméně se bál, 92 práh nepřekročil, kol se jen točil, Svým všecko zval! U každé dílny stál velký a silný! Byl neomylný, Kdož by se ptal? Nechte jej býti... Kam se svět řítí? Dále a dál... *** Ty vrby a ty thuje za oknem se chvěly v noci jakýms divným snem... já plakala a odpouštěla všem. Vstříc šedivému jitru fontán vzdych’, kýs krok se vzdaloval u dveří mých a při tiknutí prvních ptáků ztich’. Pak v mrazném jitru každý strom stál něm, ty vrby a ty thuje za oknem. *** Stmělými ambity zmíraly poslední varhan dozvuky, ospalí motýli nechali klidně se bráti do ruky. 93 Tisovou alejí smutek táh’, svíce tak ztlumeně hořely – v kapli kdos ležel na marách, za něhož modlitby dozněly. Šalvěj a routa u cest všech podivnou vůni dýchaly, s kadidla oblaky v ambitech tajně se, mysticky míchaly. Vlhké zem slzy vpíjela, chodbou zněl těžkých kroků chvat, bílého zřel jsem anděla nad tisů vrcholky odlétat. 94