KLÁŠTERNÍ ROMÁN.
Zapadla vrata, kovová vrata
té staré fortny kláštera;
hluboké ticho... samota svatá...
s dlouhými stíny večera...
Chodbou se táhnou ozvuky kroků,
posledních kroků ze světa,
slza již ani se neleskne v oku,
mlčení nejlepší odveta!
Poprvé stojí u okna cely
tak tichá, tak smutně oddaná...
Za těmi vraty zapad’ svět celý,
bude zde státi až do rána!
***
V rozbitého vodojemu
zpustlou škebli
kapek padá kalných vír...
89
Každá šepce: „Konec všemu!“
mezi stébly,
nad nimiž vlá noci smír.
S klášterních cel pablesk světlý
mezi pískem
pěšinou se žlutou smek’,
v máty stonky, v kmínu metly,
v okně blízkém
rozžal nostalgie vděk.
Bledá tvář se mihla za skly
jak stín pouhý,
k vodojemu pak táh’ vzdech,
akkord strun, jež dávno praskly
tíhou touhy
a se chvějí – po letech!
***
Samá rozmarina,
samá lilje čistá!
pro nevěsty Krista
roste, kam jen zříš.
Duše v smutku líná
jen se rozpomíná,
v srdci věčnou tíž –
Vadne již!
90
Do věčnosti klína
čas i bolest spěje,
stesky beznaděje,
věrný jest jen pláč;
pouze Smrt jest jistá....jistá...
K té se duše vzpíná,
samá rozmarina,
samá lilje čistá,
Pane, – trhat rač! – –
***
Kdybys přišel ke mně,
miláčku duše,
dotkl se mne jemně,
jak toužím v tuše:
byť žití mého strom
byl v poli hruše,
ty bys jej ozářil,
paprsků až by lom
jiný svět utvářil,
stíny vše kruše.
Pak by to svátek byl,
láska jen za vším cíl!
viď, moje duše?
***
Kéž zjevil by se mi jen v mžik
Pán Ježíš jako zahradník,
ach, to by bylo štěstí!
91
Vím, všecky astry v záhonkách
a svlačce, boby v úponkách,
by musily hned kvésti!
A já bych, duše tichá, mdlá,
stín neviděný za vším šla,
ó, jak to blaho snésti!
Neb celičký máj tam by vjel,
co v bezu slavíček by pěl,
tak z rána od čtyř k šesti!
***
Jak milovala svatá Teréza!
Jak láskou zaplál svatý Dominik!
Jsi, Pane, jistě moje pavéza,
jen v Tobě duše přístav nalézá,
ve chvíli zlé, v ten okamžik,
kdy vše se hroutí, bortí, láme vždycky
pro poškleb – ironický!
***
Však On to byl!
U dveří stál,
chtěl ze všech sil,
nicméně se bál,
92
práh nepřekročil,
kol se jen točil,
Svým všecko zval!
U každé dílny
stál velký a silný!
Byl neomylný,
Kdož by se ptal?
Nechte jej býti...
Kam se svět řítí?
Dále a dál...
***
Ty vrby a ty thuje za oknem
se chvěly v noci jakýms divným snem...
já plakala a odpouštěla všem.
Vstříc šedivému jitru fontán vzdych’,
kýs krok se vzdaloval u dveří mých
a při tiknutí prvních ptáků ztich’.
Pak v mrazném jitru každý strom stál něm,
ty vrby a ty thuje za oknem.
***
Stmělými ambity zmíraly
poslední varhan dozvuky,
ospalí motýli nechali
klidně se bráti do ruky.
93
Tisovou alejí smutek táh’,
svíce tak ztlumeně hořely –
v kapli kdos ležel na marách,
za něhož modlitby dozněly.
Šalvěj a routa u cest všech
podivnou vůni dýchaly,
s kadidla oblaky v ambitech
tajně se, mysticky míchaly.
Vlhké zem slzy vpíjela,
chodbou zněl těžkých kroků chvat,
bílého zřel jsem anděla
nad tisů vrcholky odlétat.
94