VII. STARÉ SYNAGOGY.

Jaroslav Vrchlický

VII.
STARÉ SYNAGOGY.

Již mizí Gheto. Nových domů řada se zvedá kolem starých, posledních, však nechť i nejposlednější z všech padá, ční stále staré synagogy z nich. Svět nový doby nové sem se dere, po staré nová zas tu záhada, jak přežitky ční synagogy šeré, však divný čar je posud opřádá. Kus minulosti z úzkých oken hledí, kde pavouk utkává svou hustou síť, – jsou otázkou, k níž není odpovědi, – ční korábů jak potopených příď. Všech starých žalmů ohlasy se chvějí v těch očoudlých a oprýskaných zdech, jež samy se tu hrdě povznášejí starého Ghetta pustých na rumech. 109 Jak vdovy jste, vy synagogy šedé, šat strhaný a popel na hlavách, však noc když v černém plášti k zemi sjede, zřím vaše okna blesknout v zář a nach. A vidím stíny postav v oken rámci, jak sklánějí se, hlavou kývají, a mezi bídy pelechy a krámci svých věštců staré žalmy zpívají. Svět zapadlý svou minulostí vnadí, však v skutečnost se více nevtělí, jen líto jednoho mi – mého mládí, že doutná v těchto rumů popeli. Jak nade břehy Nilu plameňáci, vyvy, synagogysynagogy, čníte v jas i šer, ať nový svět vzplá, kde se starý ztrácí, z vás dýše posud velký svatvečer! – 110