BÁSEŇ LETNÍHO DNE.

BÁSEŇ LETNÍHO DNE.
Prolog. Prolog.
To nejvšednější, co má svět, neb se to opakuje denně ve pravidelné času změně, chci vám pět. Cos nového tu říci – tíž! My zvykli jsme tu na nádheru. Dne píseň z rána ku večeru. Slyšte již! Svítání. Svítání.
Svou břesknou kohout polnicí již rozrazil noc mlčící, a matný, slabý, první svit se začal v póry země lít. Chlad začal váti veliký od řeky v spící osyky, já z něho cítil v tuk a kost přecházet dálky nesměrnost. 5 A cítil, jak jsem luhem šel, na hroty trav co navěšel mdlých, kalných, rosných perel den, již plně k světlu obrácen. Jitro. Jitro.
V barev matné symfonie mohutné se světlo lije. Žití radost veliká kosmu tepny proniká. Stoje nad tou strží jasu v dechu větru, ptačím hlasu cítím, kterak stín a dech, mizím, atom v atomech! Den. Den.
Obzory valné, prostory dálné, kypící ke mně se všech stran: tu světla klíny, tam černé stíny, tu šerý hvozd, tam zlatý lán! 6 U světla zřídel cítím tep křídel, kterak to duje nade mnou! V světlo se ztrácím, ku světlu vracím své duše propast tajemnou. V zlé žití války z báječné dálky, ke které tulím se důvěrný, z vysočin vřesu v nitru svém mám klid hluboký a nesměrný! Obzory valné, prostory dálné, stkvoucí se až v kraj modravý, kde vaše meta? Čekám, duch světa kdy udiven mne zastaví... Poledne. Poledne.
Polední ticho je. Zavřely svláčců se kalichy bílé, na mezi jetel se rdí, plápolá ohnivý sléz; kručinka žlutá rozlévá silněji medovou vůni, v lípách již bzukot včel ztich, v šalvěji líný spí čmel; dvanáctá náhle tu zaduní z vzdálených klášterních věží, na sloupu zámeckých vrat bílý se rozkejhal páv; zelená moucha ve vzduchu parném, zlatý bod, stojí, zlatitou parou, já vím, v srdce mé dívá se Bůh. 7 Odpoledne. Odpoledne.
Práce kus již uraženo, v sytém lesku tone svět, odpočinek milé věno, na stůl dejte číší pět! První budiž s písně slovy jedním rázem vypita na oslavu Pegasovi, třesku jeho kopyta. Druhá číše patřiž ženě, stálé její lásce k nám, která v bouřné časů změně k věčně sladkým láká hrám. Třetí ztracenému mládí, v jehož granátový háj vždycky vracíme se rádi vnikajíce v žití taj. V života hře – dost je bolná – filek padá ke touši, již se čtvrtá srká zvolna, znalecky se okouší. A tu pátou zvedněm ryčně ve svou vlastní oslavu, vyžili jsme plně, sličně, pijme smrti k pozdravu! 8 Večer. Večer.
Matné barvy – měkké tóny... minul den a člověk sní, dojímavě temné zvony ve růžový soumrak zní. Zvolna celičký kraj tmí se... Zahoří hvězd tisíce, mlázím stoupá, slabě stkví se, tenký srpek měsíce. Ke dnu obracíš se zpátky... Co ti dal a co ti vzal? Po dne znoji oddech krátký, a noc přísná kráčí dál. Noc. Noc.
V mém okně hvězda jediná tak mocně pláti začíná, a větší silou plápolá, čím hlubší noc je dokola. I patřím k ní a duch můj sní: co tužeb v srdcích rozvlní, co nadějí a snů a dum se zvedá za ní k nebesům! 9 A snad ta hvězda zářivá na pouhém klamu spočívá a mrtva sama řadou let se, mrtvé oko, dívá v svět. Když v kosmu valné oblasti nejmenší není účasti, když vše je zdání, lež a klam, nač ona hvězda svítí tam? Však na tom dost: v svět illusí že patříme již bez hrůzy, že hrajem s nimi, zříce tmou v tu věčnou propast bezednou! Finale. Finale.
Po dnu den, tak život míjí. Pijte jeho poesii! 10