HERNA.

HERNA.
Sám nevěděl, jak jen se octl tam, zda zbytečná jej hnala zvědavost či démon, jenž mu šeptal do ucha, vše skončit jedním rázem efektně, kam ztracené jej mládí dohnalo. Na jedinou hru mohl sázet jen! To věděl! – Vyhrát jednou a byl pánem ne svého jenjen, i cizích losů též, jež k němu drsné žití připjalo, ve změnách, za něž dílem nemoh’ stát, leč které vždy jej hnaly dál – až sem. Tak octl se tu, v tváři zoufalost a hrdý škleb! Div křečovitě pěst žold ďábla urvala, jejž ztratit měl. Že nemoh’ viděti ve chvíli té svou starou matku v jizbě setmělé, tam na severu, jemuž říkal vlast, jak tiskne k srdci starý „Nebeklíč“. 23 A modlí se zaň, který v cizině od slepé náhody ždá spásu svou; že nemoh’ vidět – aspoň na chvíli! – tu starou matku, že víc nebyl schopen si na ni vzpomenout, ji viděti, že viděl kolem zlato, zlato jen! To největší byl jeho hřích a trest... Ach, moci vidět včas – taj všeho jest. 24