ELEGIE PODZIMNÍ.

ELEGIE PODZIMNÍ.
Rázem otevru okno, žádostiv ranního slunce, udiven strnu však v ráz, kterak jest proměněn svět. Vyhlídka zhacena! V dál jen bělostné mlhy zřím moře, kostelních věží až hrot ztopen jest v rubáši tom! Kde jsou blízké, zelené druhdy, kynoucí, svěží pahorky, stráně, kde les, s olšemi lučiny též? Všecko zmizlo, zapadlo, jakby vše zhltila mlha, škraboškou jejíž jen mdlý dere se třaslavý svit. Zvonu údery z blízkého městečka jinak dnes duní, mlha je polyká též, smutkem jich zbarvuje hlas. Kohouta jindy vítězná fanfára v mlze se tlumí, chraptivě třepí se mhou, bezbarvá zaniká zde. Sousedního mlýna veselý jindy též klapot ospale v taktu zní mdlém, mroucího srdce jak tep. 33 Nuže, obrat v přírody posud veselém žití, podzimek, zakuklen v mlhu, nečekán, hlásí se k nám. V propast bezdnou zapadly úsměvní, horoucí dnové, všecko zde svítilo jen, zpívalo, výskalo kol. Dnové teď jen zbudou nám šeří jako den dnešní, hodin však hlemýždí krok záhy v sny zkolébá nás. V sny to dlouhé úbytků, vadnutí, zmírání, smrti, kterým se vyhnout, je tíž, sklamat je, přeludem jen. Cítíme v hloubi: Jediná chvíle sladkého klamu uprchne, sotva že sem,sem plná ji zachytla číš. Ať si prchne! – Co nám zde, smrtelným, v útěchu zbývá, při číši, plna jež v kraj, vzpomínek chytati čár. Nuže, pojďte! Vidím váš líbezný z daleka průvod, s vzdálenou hudbou jde sem s profily dívek a žen. S jásotem, nohou pružnou v reji svém tepají půdu, v kadeřích květy se stkví v úponkách chmele a rév. Znám je všecky, zrcadlem kdysi tak mojich snů táhly, táhly a smály se tak, thyrsy mi kynuvše vstříc. Sladké děvy! Kněžky vy tužeb a ztajené lásky, ohnivá, jiskrná číš k poctě vám ovlaž můj ret! 34 Jak to dávno! Veselé ve zdraví, čiperné mládí probouzí vámi se zas, vzpomínkou hraje mi v sny! První tento jeseně den buď zasvěcen vámi, ohnivá, jiskrná číš k poctě vám oblaž můj ret! Svým zve člověk, do pravdy v objetí pevně co stiskal, ostatní, mátoha vše, přelud jest prázdný a sen. Nebo život nikdy ti většího nepodá daru, nežli jsi násilím sám strhl jej dychtiv v svůj klín. Stará báj tak o hadu na stromě visícím v ráji, mohutným dojmem svým zas vrací se v myšlenku zpět. Dobře činila Eva, chytrácky, jabko že vzala, Adamu podala půl, s bázní již snědl on hned. Toto měli, jelikož urvali, lhostejné po tom, po jabku snědeném v trest nemilý co přišlo jim. Všady boj a zápas! V ohromném zápolu duchů, co jsi neurval sám, ztraceno pro věčno jest! Proto jako pokojný oráč táhni svou brázdu, v komnatu citů než svých zavřeš se, žárlivý král. Chvíli kvasu, požitku, lehce si připravit můžeš, jestliže, k práci kdy čas, brázdu svou pečlivě táh’s. 35 To jest klidná nauka jeseně, moudrost dost pozdní, blažen však užiti smíš nasládlý její, věř, plod. Moudrost Horáce pravá se teprve při číši zjeví, oprchnout musí dřív léb, nežli ji zastíní laur. Sadi s Hafizem božským kmotry býti jí mohou, Ibn Jemín též přijď, vítaný bude nám host, Ss perel svých šňůrami vrtaných ducha a gracie šídlem, s nahořklým úsměvem v bok Ariost satir mu stůj! A když Rabelais pyšný s Voltairem v besedu sednou, Gogol i Havlíček náš přidají sarkasmu pepř. Možná dost, Shakespeare též přiloží z krbu sem od „Mořské panny“ polínko na oheň nám, od srdce s námi se smát. Radost! Radost! Radost vše! zavolá ruče Walt Whitman, venku to bouřiti můž’ lijavec, vítr a sníh! Přes vše hořkosti, námahy, přes pot i mozoly práce poznáš, jak třikrát klet, sladký je život náš přec! Koketa sláva darmo že úsměvem falešným láká, jedinou slávou tvou zde poctivě konaný čin. 36 Úsměv chví se na tvářích nových zas, líbezných krásek, s pocitem vděčnosti nechť k starým jde vzpomínek cval. Vtip tu stíhá vtip a raketou zářivě tryská, v hovoru, ve smíchu zas prázdní se vršitá číš. Co nám nečas, mlhy co rubáše bílé a líné? Radostí, nadšením svým v eden svůj změníme svět. V nás jen tento, přibarven humorem naším se leskne, práce tvá tvoří tvůj svět, tvoří též radost tvou z ní. Tímto silný přivítej každičkou života zimu, Goethe jak s Tizianem uneseš slavně ji pak. Jednou kdo žil plně a cele, byť v strastí zlém víru, hrdě můž’ pozvednout číš, ze všech byť zůstal zde sám! 37