V.
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
vstal z bezdna duše jako mračno z moře,
neb láska moje k tobě, ta jest mořem!
On proto zrodil se, že v hloubi duše
jsem zase cítil celou, velkou propast,
o jejíž dno my bijem čely v pláči,
a které svírá nás, kam padne oko.
Já darmo chtěl být silnější – já nemoh’,
139
neb pouhý klid by zde byl egoismem,
smích zoufalstvím. Co zbývá? Snášet osud!
Buď sladký nám, ať sebe skromnější jest,
ten úděl štěstí našeho. Buď ve všem!
Buď v pohledu a ruky stisku celý,
buď v dumě noci, buď i v naší touze,
v snách, přáních, stescích, modlitbách a vznětech!
Jsi přece má, a to taj lásky naší,
byť bránil svět nám, ty jsi moje přece,
byť bránil život – ty jsi moje přece,
byť sama nechtěla’s – jsi moje přece!
Ty ale chceš a zůstaneš mou pro vždy.
Viď, zůstaneš? Tou vírou znovu silný
chci usmívat se, štěstí – tebe v duši.