Není hlasných kročejů po ulicích,
není tísně zástupů, ruchu, šumu,
město celé v čistého sněhu roušce
obvykle dřímá.
Málo vozů bezhlasně jen se smykne
jako tiché přeludy zmrzlým sněhem,
chodců kroky bezhlasně zniknou v šeru,
porůzná světla
jen se pestří v řetězích nekonečných,
než je mlha půlnoční spolkne v dálce,
divně jako strašidla trčí k nebi
balustrád sochy:
Věštců sochy, mudrců, kteří Zákon
druhdy lidstvu vrývali v desky z kovu,
polonazí v chitonech lehkých tady
v sněhové kápi
sedí řadou dvojatou v němé dumě;
jako kolos za nimi v klidné pose
se stem očí planoucích rozložený
parlament leží.
V této chvíli, zpožděný kdy jen chodec
chvátá v náruč rozkoše lehkonohé,
s chleba skývou proletář domů spěchá
po práci denní;
nad tou ladnou budovou parlamentu
v městě líném Fajaků lehkovážných
křídlo dějin v posvátné chvíli noční
tajemně šumí.
Kdo je slyší? Slyší-li, zdali chápe?
Zřídka spělo s tajemnou zvěstí dějin,
dnes tu šumí radostně, vítězícím,
mohutným tempem.
Padá hradba útisků starých, padá,
zle se brání v poslední křeči chabě,
couvá zvolna, nerada jen se vzdává
lepšímu příští!
V tichu nočním poslední val, ten padá
násilností; vzkříšený, prostý člověk
z prachu témě pozvedá, ku výsluní
kráčeti hotov.
Vrácen sobě zdeptaný, ve jho schýlen,
může věřit v ideu dobra, práva,
sám vznést může ku dílu společnému
mozolnou ruku!
Cosi jako očista skonu, křivdy
slavně táhne nad spícím městem v dálku,
dlouhých roků útisky v prach se hroutí
volnosti tuchou!
Starý lidstva nepřítel dál se svíjí,
„Fráze! Fráze!“ opáčí v plané zlobě,
neví, v posled slovo že nesmrtelné
vítězí vždycky!
Ať vše frází! – Svoboda, Rovnost, Právo,
Láska k lidstvu nebudou, nejsou frází!
Ohněm jsou vždy nebeským, který věků
okovy kruší.
V svaté chvíli – neví to lidstva démon –
šum že křídel dějinných letí městem,
nejen městem, celičkou říší letí
v království, v kraje,
slavný letí, vítězný, hlasy zní v něm
valných duchů od věků zápasících
pro to svaté národů právo božské...
Ať letí kámen,
nedoletí... spadne kdes bez ozvěny!
Let však křídel dějinných hřímá dále,
padá v dómy, paláce, nízké chaty,
v císařské síně,
v šero hrobek, v císařské rakve padá,
hlásá všade vítěznou dobu novou.
Zasvěcenec jedině zvuk ten slyší
v tiši a sněhu.
Lid však slavně přijímá s vážným klidem
nové doby poselství – není kroků
valných davů, povyků, křiku, písní,
triumfů, oslav,
jakby cítil: Musilo tak se státi
právem božským, lidským též, co se stalo...
Ale hrůza posvátná okamžiku
nad vším se chvěje.