Tam v koleji, jež tichá je a pustá,
ty stará socho, stojíš ve zákoutí;
kol snětí změť se proplétá a vzrůstá,
že sotva zrakem lze ji proniknouti.
A skřivan na oblohu
když vylétne a zvonky jaro vítá,
ty stojíš sama v stmělém dvora rohu
do květných bezů skrytá,
kdy slunce klesá i kdy slunce praží,
ten prapor při své paži,
jak mladý muž by nehnut stál tu stráží.
Ty stará socho, mladý švarný reku,
vzpomínáš smutné, a přec lepší časy,
ty němá voláš do našeho věku,
tvá vzpjatá hruď a prapor tvůj nám hlásí,
co dneska nám již bájí,
že v českých tepnách krev bouřila žhavá,
jak v nitru země vody klokotají,
že byl v ní vzdor a síla v české paži;
jak bránil vlasť svou zdranou hlouček malý
a jak ji milovali,
jak znali třímat meč a státi jako skály.
Zde utajili tebe v keřík zkvetlý,
kde města ruch vře, tam bys státi měla,
by tisíců se zraky s tebou střetly,
by viděla tě pokolení celá
a by se rozpomněli
na slávu vlasti, jež teď zubožená,
jak štítem býval otec náš jí smělý,
by zřeli, jak vlasť stená,
jak krvácí a jak je smutná k smrti;
by střásla duše mladá rmut a stíny
a počla život jiný,
až svět by užas’ nad jejími činy.
Pryč se vším s očí tedy, jenom k dílu!
co připomnělo by nám slávu předků,
co změřiti by mohlo naši sílu,
co vzbudit by nás mohlo ku posledku;
co zrak by otevřelo,
by viděl, kterak bídni jsme a chudi,
jak lethargií hnije naše tělo
a cit nám hasne v hrudi.
Pryč se sochou a starou básní tedy
a starou zbraň ať prach pokryje zcela,
by pěsť se nesevřela,
a nevzplála nám v oku jiskra smělá!
Co minulosť! Co předci! Ať si hnijí!
Co ještě bolí, dobolí nás krátce,
již necítíme jho na svojí šíji
a hlavu kladem’ na klín resignace.
A ty, ó socho stará,
jež pevný zrak a čela pruh máš přímý,
ty do květů a snětí kryj se z jara
a do mlh za dnů zimy.
Ty marně čníš jak výčitka neb rada!
My sevřem’ ústa, spokojeni s ranou.
Jak dobře, že jsi stranou,
tak mladým líce studem nezaplanou!!