Soše studenta v Klementinum.

Antonín Klášterský

Soše studenta v Klementinum.
Tam v koleji, jež tichá je a pustá, ty stará socho, stojíš ve zákoutí; kol snětí změť se proplétá a vzrůstá, že sotva zrakem lze ji proniknouti. A skřivan na oblohu když vylétne a zvonky jaro vítá, ty stojíš sama v stmělém dvora rohu do květných bezů skrytá, kdy slunce klesá i kdy slunce praží, ten prapor při své paži, jak mladý muž by nehnut stál tu stráží. Ty stará socho, mladý švarný reku, vzpomínáš smutnésmutné, a přec lepší časy, ty němá voláš do našeho věku, tvá rozpjatávzpjatá hruď a prapor tvůj nám hlásí, co dneska nám již bájí, že v českých tepnách krev bouřila žhavá, jak v nitru země vody klokotají, že byl v ní vzdor a síla v české paži; jak bránil vlasť svou zdranou hlouček malý a jak ji milovali, jak znali třímat meč a státi jako skály. 40 Zde utajili tebe v keřík zkvetlý, kde města ruch vře, tam bys státi měla, by tisíců se zraky s tebou střetly, by viděla tě pokolení celá a by se rozpomněli na slávu vlasti, jež teď zubožená, jak štítem býval otec náš jí smělý, by zřeli, jak vlasť stená, jak krvácí a jak je smutná k smrti; by střásla duše mladá rmut a stíny a počla život jiný, až svět by užas’ nad jejími činy. Pryč se vším s očí tedy, jenom k dílu! co připomnělo by nám slávu předků, co změřiti by mohlo naši sílu, co vzbudit by nás mohlo ku posledku; co zrak by otevřelo, by viděl, kterak bídni jsme a chudi, jak lethargií hnije naše tělo a cit nám hasne v hrudi. Pryč se sochou a starou básní tedy a starou zbraň ať prach pokryje zcela, by pěsť se nesevřela, a nevzplála nám v oku jiskra smělá! Co minulosť! coCo předci! Ať si hnijí! coCo ještě bolí, dobolí nás krátce, 41 již necítíme jho na svojí šíji a hlavu kladem’ na klín resignace. A ty, ó socho stará, jež pevný zrak a čela pruh máš přímý, ty do květů a snětí kryj se z jara a do mlh za dnů zimy. Ty marně čníš jak výčitka neb rada! My sevřem’ ústa, spokojeni s ranou. Jak dobře, že jsi stranou, tak mladým líce studem nezaplanou!! 42

Básně v knize Živým i mrtvým: