Housle.

Antonín Klášterský

Housle.
Housle visí na stěně, nikdo na ně nehraje, v dne i roku proměně visí s hřebu okraje. Ten, kdo na ně jednou hrál, dávno zaspal lidský žel, nechali tu síň tak dál, jakoby se vrátit měl. Okna pevně zavřená, cítíš jako plísně dech, nevěřil bys, plamenná že tu duše žila v snech. Nikdo do ní nevstoupne, na všem leží bílý prach, slunce jen se přehoupne někdy starých po strunách. Struna jedna za druhou praská v mrtvém zátiší jako touhou zoufalou po tom, kdo je neslyší... 22