Kolébka.

Antonín Klášterský

Kolébka.
U kamen stojí kolébka – venku se nevlídně smráká – je jako prázdná skořepka, jako klec, v níž není ptáka. Ženě se večír, v poledne jizba zdá pustá a sirá, jak na tu kolébku pohlédne, slzu si před mužem stírá. Z okna ten sešlý od trudů dívá se, dívá a mračí. „Odnes to, ženo, na půdu, když tě to svádí jen k pláči!“ Říká to stále, celé dni, žena ji na místě nechá, pláče, vždyť přec jen poslední v slzách je každého těcha! Nechá ji státi na světle, jako se nechá klec státi, zdali snad přece uletlé ptačátko do ní se vrátí. 16