Stopy v sněhu.

Antonín Klášterský

Stopy v sněhu.
Sníh, sníh a sníh, kam zraky hledět mohou. V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále; ty jedny ženskou vyšlapány nohou a druhé jsou od dětské nožky malé. A nenapadal na ně sníh už bílý. Ty velké napřed a ty malé vzadu, čím dál, tím víc – to došly děcku síly, snad plakalo již z únavy a hladu. Ted' ale mizí zcela mému hledu, snad v náručí je matka zdvihnula si; jak asi nyní šla jim cesta k předu, zda donesla je zdravé pod krov asi? Snad u krbu již dávno, v němž se topí, a marně o ně neznámé se lekám – však celý den jsem viděl přec ty stopy, jak do dálky se tratí, v pole někam... 12