Zvony.

Zvony. Aug. Eug. Mužíkovi.
Zvony mají duši též; mají srdce z jasných kovů, ať to stříbro, ať to spěž, rozumět chci jejich slovu. Zvučí, hučí, hřímají, pláčí, až to srdce chytá, modlí se a zpívají, ve zvonech je duše skrytá. Láskou chví se, soucitem, volají až do oblaků za člověka, smutnou zem. Bůh je slyší ukryt v mraku. Bůh ví, že bych v zvonu kryt místo toho kusu mědi srdce své chtěl pověsit našim vrahům k odpovědi. Pálí to v něm, bouří to, neumlká, bouří znovu, Bůh ví, že je ulito také z dobrých, čistých kovů. 38 Srdcem tím bych ze všech sil, jež vrou žilou, planou z oka, ve zvon jednou udeřil, až by vzduněl ze hluboka. Udeřil bych na poplach pevně do všech světa úhlů, co na tom, že srdce v snách kladli by pak v chudou truhlu. Že by mrtvé padlo v ráz roztříštěné, zkrvavělé, jen kdyby ten jeho hlas slyšeli juž v zemi celé. 39