Husitský cep.

Husitský cep. Jiný věk a jiné zbraně.
Dlouho sním v zemi již o dnech své síly, proč mne jen vynášíš na den zas bílý? Hodím se málo k vám, vašeho do světa, jako kmet k zábavám, když mu vlas prokvetá; do světa sladkých vět, úsměvu, poklony – na pohled krásný květ, hluchý však, nevonný; bez hloubky myšlének, bez ohně, bez žáru, bez svatých vášní věk, nadšení poháru. Neznáte milovat ani se hněvati, ve hladkých řečí řád spoutáni, sepjati. Nemohu chápati 43 ruch váš ni hlasy, a ty mé nevrátí staré se časy. Potřebě všední jen nežil jsem k vůli, nadšení, právo v den bouřný mne skuly; k cizotě nenávist byla jim posila, silnými ve stu míst hřeby mne pobila. Úctu i hrozný strach vnucuje tížkou, vítězných na cestách táhl jsem s Žižkou. Dala dost ohně, sil vášeň mi svatá, první jsem zabušil v klášteru vrata. Jak se to táhlo v dál do noci v tichu! aA juž jsem dopadal na lebky mnichů. Jak jsem se v záři lesk’, každou svou ranou jist, lítal jsem jako blesk, 44 kterým vzduch v bouři čist. Slasti té nemalé vzduchem tak letěti, děliti v zápale pšenici od smetí! Divů dost, zázraků konal jsem všady, nejvíce v křižáků zaletnuv řady. Z lebky hned stříkla krev, z šíje hned proudila, jak když se vetne lev jelenu do týla. Čelem se postavit proti mně odvahy neměl ten chrabrý lid křižáků neblahý. Jen lesk můj spatřily ve slunci zlatém, couvaly přesily s hrůzou a chvatem. – Plesal jsem: – Dlouho’s žil k otčiny spáse, jistě máš dosti sil sloužit jí zase! – 45 Chtěl jsem jím zamávat vysoko nad hlavou, jako když bílý hrad zasvítil doubravou. Zrak jsem však sklopil v zem, zaplál a zbledl, sotva jen stěží jsem předků zbraň – zvedl. 46