Mezi knihami.

Mezi knihami. Ilje Georgovu.
Tu zapomínám světa, ba i sebe... Leopardi.
Po celodenní práci, všedním ruchu se vracím v jizbu zas ku knihám svým, mně nedolétá vítr zvenčí k uchu, já usednu a čtu a sním a sním. Pryč z duše prach a dolů trudné tíhy! V tu chvíli starosti se bojí ze slují, jsouť rozloženy kolkolem mé knihy, ti moji přátelé, které tak miluji. Jsem u nich šťasten! Z nich zas čerpám síly, když duch můj složí křídlo znaven, chor, to na vůli mám, s Dantem v nebe chci-li, či s Theurietem v sytý vůní bor; zda o hvězdách a krbu s Longfellowem, či s Burnsem chci jarní píseň snít, či s Hugem dumat nad dětmi neb rovem, zda Bůh? se tázat, prosit o soucit. ZeŽe venku život víří, zapomínám, číš míru každá sloka podává, výš v krásy svět se lehko vznáším jinam, 76 s mé duše padá clona mlhavá; mé vášně všecky, příšery jak v báji, jež v půlnoci se plíží na lupu, když v kruhu tom jsem, ke mně pozbývají vší moci své a v hruď mou přístupu. Snít, chápat, tvořit – rozkoš opojivá, div těsných v ňadrech vše to unesu! Já tomu směju se, kdo nudou zívá, ať zjevně doma, skrytě na plesu. Ó, večery! óÓ, krátké chvíle šťastné, to Bůh sám ví, jak letí hodiny! Má lampa, jež mi v prostřed stránky shasne, je nepřítel můj tehdy jediný. 77