Učitelka.

Učitelka.
Po prázdninách, té sladké době klidu, jež jako zlatá zář se kol ní mihla, jde učitelka mladá v svoji třídu, je bledá sic, však milá je a štíhlá. Čte jména malých dětí, tak se bavíc, jež mají růst a kvést pod rukou její a tiše k ní teď hledí z prvních lavic a vzadu spolu trochu dovádějí. Však zarazí se při tom jednom jménu, tak jmenoval se také muž ten drahý, jenž jednou objat chtěl ji jako ženu – ó jak ten krásný sen tak přešel záhy! A že byl chud a matka s vráskou v líci se plahočila dnes tak jako včera, tu umlkla v ní dívka milující a promluvila obětovná dcera... Teď před malými pohnutí své skrývá, jen na to dítě patří, jež se hlásí, a jak tak hledí v očka jeho živá, jej vidí zas, jak před dávnými časy. 14 Pak po škole, kdy dětí drobných davy zas domů běží, vezme stranou dítě a na otce se ptá a je-li zdravý, a děvčátko vše poví rozpačitě. A nechápe to děcka šťastné mládí, proč se slzou se k němu slečna shýbá, ty zlaté jeho hebké vlásky hladí a na čelo, to bílé čílko líbá. 15