Poslední květ.

Antonín Klášterský

Poslední květ.
Když poli jsem kdys kráčel, nad nimi spěl vlhký vítr chladné podzimi; kde stromů řad dřív obzor zakrýval, se táhla dál. Tu na mezi jsem viděl chudý květ, byl poslední a musil se as chvět, neb vysoko v těch šedých, oblacích již čekal sníh. Já vzít jej chtěl. Však potom řekl jsem: Nech kvésti květ, hle jak je chuda zem; z té krásy její, krátkých blaha chvil jen ten jí zbyl! Nic nemá již. Pták odlét’ s písněmi a jedna noc snad v led ji promění; jen květu toho šetří zimy dlaň, nesáhne naň. Ty nebuď krutší nežli podzim jest, i pod sněhem snad zemi bude kvést! By vzletu kus ti život nechal též, ty přeci chceš! 66