Hračky divochů.

Antonín Klášterský

Hračky divochů.
Kdys v jednom museu – je roků tomu řada – jsem zbraně prohlížel si lidí tmavé pleti, však víc a déle zrak můj lpěl na hračkách dětí, na tretkách, kterými se těší duše mladá. Na loutkách barvených, jež dítě v lokty skládá, jimž zpívá, šepotá i sladký sen svůj světí, dost jemně řezaných ze tlustých stromů snětí, že jistě pečlivá dlaň tvořila je ráda. A vše jsem zapomněl, co kdy jsem slýchal dříve o ďáblech divoších, těch strašných, jak jsou katy, jak pijí lidskou krev jak lačné zvíře divé, jak dosud lidskosti k nim nevnik’ paprsk zlatý. Ó, jistě dobří jsou a lidé, třeba tmaví, když děti milují, jak tyto hračky praví! 80