Matka.

Matka. Své drahé matce.
Tak vetchá byla. Všem se zdálo věru, že brzo hlavu starou ve hrob schýlí, však ona žila stále. Nové síly jí skýtal pohled na syna a dceru. On před sebou měl slední zkoušky bránu, tu, za níž v ducha práci život leží, a dcera její byla krásna, svěží a z děcka právě rozkvétala v pannu. Těch dětí nebýt, mír by dávno měla, jejž kříž a cypřiš zamračená hlídá, vždyť v jejím vlase jako v žule slída vlas stříbrný juž leskne se a bělá. I přávala si v trudu, nebezpečí, by skončila se trnitá pouť dlouhá, po míru věčném velká byla touha, leč láska k dětem přece zas jen větší. Již choroby ji v lože uvrhnuly, již čekali, že každou chvíli zhasne, však ona chtěla děti vidět šťastné a žila dále silou svou a vůlí. 8 A teprv, když jí řekli po dni mnohém, že zlatý řetěz synu na šíj kladou, a zřela dceru, na hrud' muži mladou jak hlavu chýlí: dětem dala „s Bohem!“„s Bohem!“. Mně zdálo se, když zřel jsem, smrti práva jak zastavuje, přírody řád láme, že hledím ve tvář velké lásce samé, jež vysmívá se smrti a ji překonává. 9