Knihy.

Knihy.
Byly knih těch celé řady na stole i v skříni, všady jako stohy; a on s nimi, mladý snílek, co jen prožil blaha chvílek i den mnohý! TenkráteTenkráte, snů plnou hlavu, slýchával již potlesk davů, k nim se chýle, tenkrát myslil: Vzletu dosti odnesu si ze mladosti v stáří bílé! Myslil – před ním veršů kniha –, jak se křídlem duše zdvihá v světy jiné, v bílý závoj snů se halí, jako s oblak skřivan malý na zem kyne. Svatý plamen neuhlídá čistá kněžka – rostla bída den tak ke dni, 17 přistřihla mu mladá křídla, a ta duše jeho stydla v zimě všední. A jak chvíle přišla bolná, ztrácely se knihy zvolna se svých polic; potom i v té skříni denně bylo jich vždy míň a méně, do polovic. Nyní došel skříně ke dnu, ted' už má jen knihu jednu, je mu drahá; vytáhne ji, zas ji schová, ale pozděj’ zase znova po ní sahá. Je to veršů zdobná kniha, kde se křídlo duše zdvihá v světy jiné, v bílý závoj snů se halí, jako s oblak skřivan malý na zem kyne. Těžko se mu loučit s knihou, ale chce tak s bolnou tíhou bída kletá; 18 a ty ruce se mu chvějí, jak by bylo po naději, po všem veta. Všední příběh to a známý, vyprávět dál mezi námi není třeba, jak se sny a vzlet, ó škoda! zrovna jak ta kniha prodá – za kus chleba. 19