Knihy.
Byly knih těch celé řady
na stole i v skříni, všady
jako stohy;
a on s nimi, mladý snílek,
co jen prožil blaha chvílek
i den mnohý!
TenkráteTenkráte, snů plnou hlavu,
slýchával již potlesk davů,
k nim se chýle,
tenkrát myslil: Vzletu dosti
odnesu si ze mladosti
v stáří bílé!
Myslil – před ním veršů kniha –,
jak se křídlem duše zdvihá
v světy jiné,
v bílý závoj snů se halí,
jako s oblak skřivan malý
na zem kyne.
Svatý plamen neuhlídá
čistá kněžka – rostla bída
den tak ke dni,
17
přistřihla mu mladá křídla,
a ta duše jeho stydla
v zimě všední.
A jak chvíle přišla bolná,
ztrácely se knihy zvolna
se svých polic;
potom i v té skříni denně
bylo jich vždy míň a méně,
do polovic.
Nyní došel skříně ke dnu,
ted' už má jen knihu jednu,
je mu drahá;
vytáhne ji, zas ji schová,
ale pozděj’ zase znova
po ní sahá.
Je to veršů zdobná kniha,
kde se křídlo duše zdvihá
v světy jiné,
v bílý závoj snů se halí,
jako s oblak skřivan malý
na zem kyne.
Těžko se mu loučit s knihou,
ale chce tak s bolnou tíhou
bída kletá;
18
a ty ruce se mu chvějí,
jak by bylo po naději,
po všem veta.
Všední příběh to a známý,
vyprávět dál mezi námi
není třeba,
jak se sny a vzlet, ó škoda!
zrovna jak ta kniha prodá –
za kus chleba.
19