SMUTNÝ SVĚT.
[1]
Soucit.
Jak, přírodo, jsi vlídná!
Leopardi.
Jen s bolestí se z místa může hnouti.
Den stráví celý jizby ve zákoutí
tak opuštěná – vše jde po své práci –
a její povzdech do prázdna se ztrácí...
Však v neděli, tu teprv smutno bývá,
to v celém domě duše není živá,
a ticho, mrtvé ticho, ticho všady.
Tu k oknu belhá, jež jde do zahrady,
a perutí hned větru jemné vání
k ní všecku vůni puklých poupat shání,
přes zídku šedou, žaluzie stinné
k ní útlocitná réva výš se vine;
hned ptáče sletí, sněť kde oknu blízká,
jí šveholí a zasteskne a výská,
a haluze jí kynou a se chvějí.
Jde hrát si zlatý paprsk na klín její
a hřeje, vodě motýlů k ní stero.
Ó, soucit, paprsk, který letí v šero!
[3]
Poslední cesta.
(Památce sestry své Mathildy.)
Vše kvetlo, vonělo, byl večer teplý, slunný,
když prosila mne – v líc jí neduh vryl své runy –
bych ven ji trochu ved’!
Jak luna patří v les, tak pohlédnula na mě,
jak cos jí odepřít? jáJá mlčky dal jí rámě
i šeptla: „Naposled!“
Já viděl každý den, jak ten květ hlavu chýlí,
a přec jsem zachvěl se. Šat měla dlouhý, bílý
a v zraku chorý svit,
v mé ruce její dlaň hořela bílá, suchá –
ó cesto! dokud leb má vásou bude ducha,
ty budeš v mysli žít!
A šli jsme nejprv lip těch starých dlouhou řadou,
jež chodce pod nohu vždy čaloun stínu kladou,
byl dlouhý a byl šer;
a šli jsme na luka, kde květů vstalo na sta,
kam bílou pěšinou procházka vedla častá
krok její na večer.
4
Hle rybník, jehož pláň se nikdy neskonejší,
tam dub a sedátko! To místo nejmilejší
jí bylo ze všech míst;
tu milých básníků čítala písně, dumy,
tu mluvil Burns k ní i Longfellow, jenž umí
tak líbezné sny příst.
Snad sobě vzpomněla té mnohé blaha chvíle,
že růžný proskočil jí nach na tváři bílé,
však mžikem opět zhas’.
Ó koutku milený, již „s Bohem“ naposledy!
Když zmizel, spatřil jsem, jak dere se jí v hledy
a stéká slza s řas.
A šli jsme v klidný háj, jenž z dálky voněl dneska,
hned vlídnou pasekou, hned zase vedla stezka
nás loubí ve hustá,
pták z dřímot vyrušen, výš před námi prch’ strachy,
a časem přes cestu i králík přeběh’ plachý,
jí úsměv přes ústa.
A ona loučila se v tuše bolné se vším
a všecko viděla, já čeho sobě nevšim’,
i hnízdo v houští kdes;
zde v bouřce jedenkrát se, bázní jata, skryla,
tu pěnky krmila, tu fial kvítka milá,
tam trhávala vřes.
5
Pak skály s vrcholu jsme zřeli v dál, kde rysy
se hradu temněly, tak nádherného kdysi,
byl pobořený teď;
tam zraky upjala, ret její bledý oněm’,
a v mysli křísila vše, co slýchala o něm
od báby vyprávěť.
Za chvíli pravila – cos chvělo se jí v hlase – :
„Čím večer před spánkem má mysl obírá se,
ať dobrým nebo zlým,
ať milou bytostí, když ve vzpomínky klesnu,
ať čítám v knihách svých: vždy potom tichém ve snu
vše zase znova zřím.
A proto jednou vše jsem zříti ještě chtěla,
svůj koutek milený, les, pěšiny, hor čela,
sen dlouhý budu spát,
ó tuším, bdění chvil že bude již jen málo,
vše vidět chtěla jsem, by o tom se mi zdálo,
co zrak můj vídal rád!“ – –
Ted' chladnou vidím ji, juž ztichlo srdce zlaté
a ret se neozve, však stále přec mne mate
ten úsměv na ústech;
snad právě místečko své vidí oblíbené,
zkad vidět bor se tmít, kde dub svou střechu klene
a leknín vroubí břeh...
6
Pendant.
„Lehko mi, jako pták volna se cítím,
chtěla bych ozdobit hlavu svou kvítím,
ústa má prahnou již píti vzduch svěží.“
Desátý měsíc už leží.
„Vyjdu si zítra hned na louky, matko,
poslechnout, ptáci jak šveholí sladko,
zvědět, zda hnízdo zas v dutém je kmeni.“
Jedné juž naděje není.
„Do vlasů vetkám si bílých dvé poupat,
k potoku zaběhnu nožky své koupat,
radostí oslzí pomněnek očka.“
Sotva jen jitra se dočká.
„Šumotem uvítá lesík mne mladý,
ulehnu do mechu, snít budu tady,
s písní se navrátím do naší chyše.“
S úsvitem skonala tiše.
7
Matka.
Své drahé matce.
Tak vetchá byla. Všem se zdálo věru,
že brzo hlavu starou ve hrob schýlí,
však ona žila stále. Nové síly
jí skýtal pohled na syna a dceru.
On před sebou měl slední zkoušky bránu,
tu, za níž v ducha práci život leží,
a dcera její byla krásna, svěží
a z děcka právě rozkvétala v pannu.
Těch dětí nebýt, mír by dávno měla,
jejž kříž a cypřiš zamračená hlídá,
vždyť v jejím vlase jako v žule slída
vlas stříbrný juž leskne se a bělá.
I přávala si v trudu, nebezpečí,
by skončila se trnitá pouť dlouhá,
po míru věčném velká byla touha,
leč láska k dětem přece zas jen větší.
Již choroby ji v lože uvrhnuly,
již čekali, že každou chvíli zhasne,
však ona chtěla děti vidět šťastné
a žila dále silou svou a vůlí.
8
A teprv, když jí řekli po dni mnohém,
že zlatý řetěz synu na šíj kladou,
a zřela dceru, na hrud' muži mladou
jak hlavu chýlí: dětem dala „s Bohem!“„s Bohem!“.
Mně zdálo se, když zřel jsem, smrti práva
jak zastavuje, přírody řád láme,
že hledím ve tvář velké lásce samé,
jež vysmívá se smrti a ji překonává.
9
Ubohý!
Je nemocen a leží ve přístěnku,
to šerá jizba a on sám tak v ní,
teď jaro teplé musí být už venku
a stromy kvetou – co on o tom ví?
Kéž aspoň strom by před okny stál jeden,
jenž do oken by zelenou hnal sněť,
by viděl, že již dávno není leden,
tak jak se mu to v samotě zdá teď.
A doušek vůně z květů, co jich v měkký
teď pažit asi vlažný duben střás’,
by pro něho byl nade všecky léky
a sílu novou vlil by v údy zas.
Však okna jdou jen do smutného dvora
a před nimi je dlouhá, šedá zeď –
tak duše starce usměje se chorá,
i když jen paprsk může uviděť.
10
Naděje.
(Frant. X. Šaldovi.)
Den dlouhý prošel – zase po naději.
Zas žádný, žádný, kdo by dal mu ruku,
jej z bídy zvedl, ztišil jeho muku,
zas marně čekal, prosil u veřejí.
V té jizbě, z které vyhnati ho chtějí,
kles’ těžkou hlavou na stůl plný suků,
noc táhla zvolna, klidně, beze zvuku,
on cítil v duši celou hrůzu její.
A myslil, jak ho život bídný tepe
a jak těm mrtvým dole v zemi lépe,
že všemu konec učinil by raděj’.
V tom na podlahu padlo jitra zlato...
On vstal. Teď jistě umře, vykoná to,
co myslil? Ne, má v srdci novou naděj’.
11
Stopy v sněhu.
Sníh, sníh a sníh, kam zraky hledět mohou.
V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále;
ty jedny ženskou vyšlapány nohou
a druhé jsou od dětské nožky malé.
A nenapadal na ně sníh už bílý.
Ty velké napřed a ty malé vzadu,
čím dál, tím víc – to došly děcku síly,
snad plakalo již z únavy a hladu.
Ted' ale mizí zcela mému hledu,
snad v náručí je matka zdvihnula si;
jak asi nyní šla jim cesta k předu,
zda donesla je zdravé pod krov asi?
Snad u krbu již dávno, v němž se topí,
a marně o ně neznámé se lekám –
však celý den jsem viděl přec ty stopy,
jak do dálky se tratí, v pole někam...
12
Ve čtyři hodiny.
Teď čtyři hodiny ze starých bijou věží,
tou dobou děti vždy se hrnou ze školy,
pár knížek, tabulky nesouce, domů běží
a každou ulicí smích jejich hlaholí...
On sedí u stolku nad knihou, péro v ruce,
však volá hodin zvuk, by hlavu časem zdvih’
a hleděl ku dveřím, kdy rozlétnou se prudce,
a dítě s úsměvem kdy objeví se v nich.
Kdy skočí lehce tak mu rázem do objetí,
v ret líbat začne jej a v čelo, ve spánky
a začne moudře pak mu v klíně vyprávěti,
co četli krásného to půldne z čítanky. –
Zas bijou hodiny a tma již houstne šedá,
již dítě zpozděné jen zříti tu a tam,
on stále ku dveřím své oko ještě zvedá
a stále v jizbě své je chladné sám a sám.
A nikdo nejde mu a nikdo neotvírá –
ó zapomíná kmet on bídný přes chvíli,
že zlý to není sen, že je to pravda čirá,
že v hrobě spí mu tam synáček rozmilý.
13
Učitelka.
Po prázdninách, té sladké době klidu,
jež jako zlatá zář se kol ní mihla,
jde učitelka mladá v svoji třídu,
je bledá sic, však milá je a štíhlá.
Čte jména malých dětí, tak se bavíc,
jež mají růst a kvést pod rukou její
a tiše k ní teď hledí z prvních lavic
a vzadu spolu trochu dovádějí.
Však zarazí se při tom jednom jménu,
tak jmenoval se také muž ten drahý,
jenž jednou objat chtěl ji jako ženu –
ó jak ten krásný sen tak přešel záhy!
A že byl chud a matka s vráskou v líci
se plahočila dnes tak jako včera,
tu umlkla v ní dívka milující
a promluvila obětovná dcera...
Teď před malými pohnutí své skrývá,
jen na to dítě patří, jež se hlásí,
a jak tak hledí v očka jeho živá,
jej vidí zas, jak před dávnými časy.
14
Pak po škole, kdy dětí drobných davy
zas domů běží, vezme stranou dítě
a na otce se ptá a je-li zdravý,
a děvčátko vše poví rozpačitě.
A nechápe to děcka šťastné mládí,
proč se slzou se k němu slečna shýbá,
ty zlaté jeho hebké vlásky hladí
a na čelo, to bílé čílko líbá.
15
Kolébka.
U kamen stojí kolébka –
venku se nevlídně smráká –
je jako prázdná skořepka,
jako klec, v níž není ptáka.
Ženě se večír, v poledne
jizba zdá pustá a sirá,
jak na tu kolébku pohlédne,
slzu si před mužem stírá.
Z okna ten sešlý od trudů
dívá se, dívá a mračí.
„Odnes to, ženo, na půdu,
když tě to svádí jen k pláči!“
Říká to stále, celé dni,
žena ji na místě nechá,
pláče, vždyť přec jen poslední
v slzách je každého těcha!
Nechá ji státi na světle,
jako se nechá klec státi,
zdali snad přece uletlé
ptačátko do ní se vrátí.
16
Knihy.
Byly knih těch celé řady
na stole i v skříni, všady
jako stohy;
a on s nimi, mladý snílek,
co jen prožil blaha chvílek
i den mnohý!
TenkráteTenkráte, snů plnou hlavu,
slýchával již potlesk davů,
k nim se chýle,
tenkrát myslil: Vzletu dosti
odnesu si ze mladosti
v stáří bílé!
Myslil – před ním veršů kniha –,
jak se křídlem duše zdvihá
v světy jiné,
v bílý závoj snů se halí,
jako s oblak skřivan malý
na zem kyne.
Svatý plamen neuhlídá
čistá kněžka – rostla bída
den tak ke dni,
17
přistřihla mu mladá křídla,
a ta duše jeho stydla
v zimě všední.
A jak chvíle přišla bolná,
ztrácely se knihy zvolna
se svých polic;
potom i v té skříni denně
bylo jich vždy míň a méně,
do polovic.
Nyní došel skříně ke dnu,
ted' už má jen knihu jednu,
je mu drahá;
vytáhne ji, zas ji schová,
ale pozděj’ zase znova
po ní sahá.
Je to veršů zdobná kniha,
kde se křídlo duše zdvihá
v světy jiné,
v bílý závoj snů se halí,
jako s oblak skřivan malý
na zem kyne.
Těžko se mu loučit s knihou,
ale chce tak s bolnou tíhou
bída kletá;
18
a ty ruce se mu chvějí,
jak by bylo po naději,
po všem veta.
Všední příběh to a známý,
vyprávět dál mezi námi
není třeba,
jak se sny a vzlet, ó škoda!
zrovna jak ta kniha prodá –
za kus chleba.
19
Kalendář písařův.
Je člověk ubohý, jejž drží ve zajetí
ta přísná povinnosť ve smutných města zdech,
počítá roku čas dle květů, které dětí
nám ruka nabízí na rohu ulic všech.
Jen sejde první sníh a teplé záře silou
květ v trávě zvedá se, jen lesy začnou kvést:
již nosí sněženky s tou hlavinkou tak bílou,
že zima přestala, že venku jara vjezd.
Je chladná ještě zem a vítr čiší z ulic,
kde stálou stafáží ty dětské postavy,
z nich každé prosí tak se v hadry svoje tulíc,
až někdo u nich přec se pro květ zastaví.
Pak nosí bledule, jež kvetou dobu krátkou,
a v malých kyticích přináší fialky,
jež včera shledaly ve stínu křovin s matkou,
i konvalinek hrst, jež voní do dálky.
Tak ví, že jaro tu. Však čas ten k předu chvátá,
ó, co ví o tom všem, kdo v práci lopotí!
a jednou po ránu, jen mine domu vrata,
hoch s růží poprvé mu přijde naproti.
20
Již tedy léto je. A děti růže nosí,
a on tak den jak den se u nich zastaví,
je náhradou ten květ, jejž podá hoch mu bosý,
za louky, za lesy a horské doubravy.
Však potom znenáhla ty děti v městě řidnou,
on tuší, venku tak že řidnou květiny,
a když zas jedenkrát je hledá s tváří vlídnou,
již tady s kytičkou hoch není jediný.
Již tedy nepřijdou mu z rána ve ústrety,
je podzim na luhu a v ňadrech led a sníh –
ó, děti toulavé, jež nosíváte květy,
ó, jak by viděl rád vás ještě na rozích!
21
Housle.
Housle visí na stěně,
nikdo na ně nehraje,
v dne i roku proměně
visí s hřebu okraje.
Ten, kdo na ně jednou hrál,
dávno zaspal lidský žel,
nechali tu síň tak dál,
jakoby se vrátit měl.
Okna pevně zavřená,
cítíš jako plísně dech,
nevěřil bys, plamenná
že tu duše žila v snech.
Nikdo do ní nevstoupne,
na všem leží bílý prach,
slunce jen se přehoupne
někdy starých po strunách.
Struna jedna za druhou
praská v mrtvém zátiší
jako touhou zoufalou
po tom, kdo je neslyší...
22
MRTVÝM.
[23]
Kletba myslitelů.
Kam sunout zrak, bych hrob jen nezřel, kam se řítím,
čím živit duši svou, by nesnila jen zmar,
jak za to nestojí těch dechů těžkých pár
si bolem vykoupit, jež tady zveme žitím?!
Já v trávník ulehnu, jenž protkaný je kvítím,
mně zdá se, na hrobě že ležím, jenž je stár,
a místo vůně tu a balsamických par
jen zápach mrtvých těl, jež v rozkladu jsou, cítím.
Ten číš mi otrávil, ten dýchá pro mne strom,
jenž má své kořeny snad v mrtvých prachu tom
a šustí hlasem jich, kdy padá listí kvapem.
My pijem’ na hrobech a na hrobech jen šlapem’,
a celá naše zem se zdá mi jeden hrob,
jejž lidstvo naplní a zmizí beze stop.
[25]
Svátek mrtvých.
(Památce svého otce.)
Je dušiček a v bledé zásvity
dne září svíček bílých rudá světla,
a hroby květem jsou tak pokryty,
jak na ten den by ještě půda zkvetla.
A přec se blíží zima potají.
Dnes mrtví, kteří celý rok tak sami,
zas jednou živé k sobě čekají,
a zachví se, když uslyší krok známý.
Ač suchým listem všecko zaváto,
vždy poznají dle kroku okamžitě,
zda je to přítel aneb matka to,
či drahá dívka, neb zda je to dítě.
Tu cítí vanout teplý dech, jak vstoup’
i skrz ten trávník do té jámy chladné,
a každou slzu pustí země v hloub,
ta zazvoní, jak na rakev jim padne.
Chtí soucit, snítku v archu potopy,
a krok-li žádný nezaslechnou na dno,
tu teprv hrůzu noci pochopí,
tu věčnou tmu a hrobu cítí chladno.
26
Je svátek mrtvých! Svíček zlatý svit
se s hrobů lije v smutné světlo denní,
pojď, dej mi ruku, půjdem pomodlit
se k hrobům těm, u kterých nikdo není!
27
Meditace.
(Motiv z Dickensa.)
Tak neúhledné malé símě padne
do hloubi země černavé a chladné.
Je vlídně přijme země, máti stará,
a vábný květ se zvedá z něho z jara.
Zem dá mu sílu, vůni do kalicha
a barev duhu na květy mu smíchá.
Ty řek’ bys, že to sotva může býti,
by toto símě také dalo kvítí. –
My do země se klína také kladem’,
ten s hlavou bílou, ten po žití mladém.
Všech cesta různá sbíhá se jen k rovu.
Jsme símě, z něhož klíčí život znovu?
Nás také přijme země náruč měkká.
Za símě květ, co vydá za člověka?
28
Idylka hřbitovní.
V své svatby předvečer šli od vesnice spolu,
v myšlénkách zvolna šli. Na štíhlém, dlouhém stvolu
květ růže držela v své opálené dlani.
V myšlénkách zvolna šli, on chvilkou pohléd’ na ni
tím vroucím pohledem, jenž víc než slovo praví,
a v dál se zadíval. Vzplál západ právě žhavý,
jak výheň kovárny, zkad rány ještě hřměly.
Šli dlouhou alejí, kam slétají se včely,
jak lípy začnou kvést, hned září a hned stínem;
vzduch vůně plný byl a opíjel jak vínem.
Pak přešli na stezku, k nim v levo byla pole,
kde žito metalo, a v pravo srázem dole
se rokle táhnula, jevištěm byla světu
pohádek vesnických „o oběšeném kmetu“.
A hřbitov uzřeli. Měl zídky okraj bílý,
však červánková zář ji polila v té chvíli
svým jasem růžovým. Kol nikde ani hlesu.
Tu ona pravila: „Hleď, růži tu jí nesu,
tak ráda měla keř, kde, první květ, se houpat
jsem dnes ji spatřila, však plno na něm poupat,
jež zítra puknou již.“ A povzdychla si z nitra,
ne bolem, štěstím jen, neb vzpomněla, co zítra
29
ji čeká, přes noc již, než puknou ony růže,
neb štěstí měla víc, než vejíti se může
v tu dívčí teplou hruď. On usmál se jí v štěstí,
a vida slzičky při stráni k rokli kvésti,
je trhal, svazoval, chtěl kvítí také vzíti
té, která dala kdys té dívce jeho žití.
Šli vzhůru k hřbitovu, kde matka její dřímá
již dávno pod drnem sen, který všecko snímá,
proč není léků zde. Sem často v lásky době
se k matce vyplakat a postesknout šla sobě,
a duše hřbitova s tím tichým mrtvých dechem
klid, mír ten veliký, jí v duši snesla echem,
a divno! mrtví ti ji učívali žíti,
mít víru hlubokou a naději, jež svítí.
Dnes ale povědět jí šla tam o svém blahu,
nového života jak na touženém prahu
teď stojí s úsměvem, jak šťastna, šťastna, šťastna!
Již byli u vrátek, kde červánků svit hasna,
byl nápis vyzlatil, jenž hlásálhlásal, na tom poli
že zrajem’ pro věčnosť, a vešli. Tam, kde holý
byl prostor, hrobů prost, pněl Kristus, v rozepjatou
jak náruč volal by, kdo jdou v tu půdu svatou.
Jak ticho bylo tu! toTo zmírající světlo
po křížích kmitalo, co vonělo a kvetlo
těch květů na hrobech, jak měly by tu schůzky!
vždyVždy však tu mydlice a kosatce list úzký;
kdes ptáček zatíkal, kdes zazvučela včela;
30
zde kříž jen, pomník tu, kam ruka neumělá
verš krátký vyryla, však cítíš tady vždycky,
jak hluboko se ryl ten veliký bol lidský!
Tu vyhledali hrob, kol jehož kříže pletly
se snítky šípku, jenž tak rděl se právě zkvetlý,
jej křížkem značili a ozdobili květem.
Do trávy poklekla a modlila se retem
se tiše chvějícím, on stanul jen a podál
své ruce sepjal též a zraky v zemi bodal.
Pak oba usedli na lávku, která vzadu
za křížem kryla se, jak květnou na zahradu
by byli zbloudili; on v ruku svou vzal její,
ji tiskna bezděky, co stín a světlo chvějí
se kolem střídavě, nic nehne se, jen dýchá.
Děl: „Krásně tady spí, tak klidně a tak zticha!"
A ona se slzou: „Má zlatá, dobrá máti!
zdeZde jednou vedle ní bych také chtěla spáti,
však dříve nežli ty, neb na tom světě širém
jak žíti bez tebe?“ Hnut láskou a tím mírem
řek’: „Dříve já než ty.“ – „Ne, stejně umřem’ oba,“
tu ona rozhodla, a jak když letí zloba,
blíž k sobě tiskli se a drželi se spolu,
jak držet budou se i ve štěstíštěstí, i v bolu.
„Jak ráda byla bych, by pravdou bylo, v tiši
té tmavé hrobové že mrtvý všecko slyší,
to ona slyšela by, jak se máme rádi.“
31
„Víš, drahá,“ pravil on, „tvá matka ve svém mládí
a starý otec můj že láskou lnuli k sobě?“
„Však nech to, bolelo by ji to snad i v hrobě.“
„Ne, ona usměje se, slyšíc pod tím květem,
že láska přenesla se v srdce jejich dětem
a láska dvojnásob že váže nás a pojí,
mne mého za otce a tě za matku tvoji.“
A těch pak vzpomněli, blíž k sobě davše hlavy,
kdož trpí, v lásku jich když celý svět se staví,
jichž srdce krvácí a slzou vlhnou líce,
a nikdo na světě jich nerozloučí více,
spíš lehnou v jeden hrob, jenž svatební jim lože,
jež svět jim odepřel. Ty odpustíš jim, Bože!
Jak oni šťastni jsou, jak štěstí své si cení!
A rty jich setkaly se v dlouhém políbení.
V tom vánek přiletěl a dotkl se jich čela,
tak teplý, tichý byl, že všecka pozachvěla
se dojmem podivným a vzkřikla: „Duch se sklání
to její nyní k nám a nese požehnání!
Ó, cítils její dech, jak líbal nás tak sladký?“
A znova k hrobu šli tam, k hrobu její matky,
a ve snách stáli tu, až vytrh’ naposledy
je kročej hrobníkův. Byl staroušek to šedý,
jenž mnoho vzpomínek měl pod svou starou hlavou
a ustlal mnohému již pod hřbitovní travou
a věděl, kdo šel rád a kdo se loučil ztěžka.
Ten nešel zavříti, neb věděl, že tam mešká
32
těch mladých lidí dvé, však s úsměvem, s nímž kmeti
zří rádi k mládeži, děl: Bůh vám žehnej, děti!
Tu oni kynulikynuli, a kříž činíce znova,
se s rovem loučili a vyšli ze hřbitova.
Kol mír byl hluboký, šli ruku v ruce šerem
po stínech plazivých i po květu šli sterém,
však jejich nad hlavou se na tisíc hvězd neslo,
jak roje zlatých včel, když otevřou jim česlo,
a zas jak andílků by tisíc očí s výše
k nim dolů patřilo, jak alejí jdou tiše,
a na se mrkalo a zářilo a plálo
a důlky ve tvářích se sta andílků smálo.
33
Jarní deštík.
Ne klidný deštík z jara s nebe padá,
by zkypřil drn, a rozkvetla sněť mladá.
Víc klesá tam, kde cypřiš jest a akat:
to na hroby jde samo nebe plakat.
Jde na hrob starců, dětí na rov malý,
pro něž se žádné oko nezakalí;
jimž nikdo nedá slz ni modlitbičky,
již sami, sami vždy i o dušičky.
Jde na hrob těch, již ku zídce se tulí,
již klesli jedem, dykou, lanem, kulí.
A kolik v světě širém v rovu je jich,
to spočítej si deštných na krůpějích!
34
Píseň.
Na vísky hřbitov klidný,
kde leží hrobů řada,
jak smíru úsměv vlídný
zář odpolední padá.
To na hroby i na ty,
jež propadnutí blíže,
jak když je soucit svatý
k těm mrtvým ke všem víže.
To na kosť, která zdola
se ven dobývá křivá,
i na lebku, jež holá,
a bělí ji a zhřívá.
To na šedou pleť zídce,
kde mramor vsazen do ní,
v němž rytíř starý líce,
se opřev o meč, kloní.
To na tabulky svítí
a sešlé písma zlato,
a vrací jméno žití,
jež bylo žití vzato...
35
Za mrtvou slávou.
Ta stará sláva, jak tak pevně dřímá!
J. V. Sládek.
Píseň.
Jak dlouhý, zlatý pás
se táhne pole po té české pláni
a na něm plný klas
se vlní větrem a se k zemi sklání,
ten velký země dar na rozevřené dlani.
To požehnaný tak
a žírný kus je naší rodné půdy,
jen vlčí polní mák
tu roste víc a je tak tmavě rudý,
jak byl by lidskou krev ssál do svých květů všudy.
A vskutku tato zem
je prosáknuta v hloubi českou krví,
již marně nelijem’,
neb tady jednou zaplanul boj prvý,
a krev tu vylitá ta pole dosud mrví.
Krev svatá hrdinných,
již padli pro vlasť tu pod širým nebem,
o kéž tu sílu jich
a udatenství, lásku do žil vstřebem’
s tím květů výdechem a polí těchto chlebem!
36
Za hvězdné noci.
Noc dlouhá a hluboká, zimní,
a na nebi září sta hvězd,
má země, ty nešťastná, zdřímni,
vše zapomeň, co musíš nést!
Ty rány, tu hanbu, ty hřeby
a rouhání horší těch ran,
co trnů pálí tě v lebi,
co krve vpil český ten lán!
Snad ve snu se bude ti zdáti,
že úsměv ti po tváři šleh’,
jak slyšela’s ze zdálí váti
zas jarní a hojivý dech.
A země má k nebi se dívá,
jež modré a hvězdnaté tak –
jak prapor nad hlavou splývá
ten hvězdný, ten svobody znak...
37
Zvony.
Aug. Eug. Mužíkovi.
Zvony mají duši též;
mají srdce z jasných kovů,
ať to stříbro, ať to spěž,
rozumět chci jejich slovu.
Zvučí, hučí, hřímají,
pláčí, až to srdce chytá,
modlí se a zpívají,
ve zvonech je duše skrytá.
Láskou chví se, soucitem,
volají až do oblaků
za člověka, smutnou zem.
Bůh je slyší ukryt v mraku.
Bůh ví, že bych v zvonu kryt
místo toho kusu mědi
srdce své chtěl pověsit
našim vrahům k odpovědi.
Pálí to v něm, bouří to,
neumlká, bouří znovu,
Bůh ví, že je ulito
také z dobrých, čistých kovů.
38
Srdcem tím bych ze všech sil,
jež vrou žilou, planou z oka,
ve zvon jednou udeřil,
až by vzduněl ze hluboka.
Udeřil bych na poplach
pevně do všech světa úhlů,
co na tom, že srdce v snách
kladli by pak v chudou truhlu.
Že by mrtvé padlo v ráz
roztříštěné, zkrvavělé,
jen kdyby ten jeho hlas
slyšeli juž v zemi celé.
39
Soše studenta v Klementinum.
Tam v koleji, jež tichá je a pustá,
ty stará socho, stojíš ve zákoutí;
kol snětí změť se proplétá a vzrůstá,
že sotva zrakem lze ji proniknouti.
A skřivan na oblohu
když vylétne a zvonky jaro vítá,
ty stojíš sama v stmělém dvora rohu
do květných bezů skrytá,
kdy slunce klesá i kdy slunce praží,
ten prapor při své paži,
jak mladý muž by nehnut stál tu stráží.
Ty stará socho, mladý švarný reku,
vzpomínáš smutnésmutné, a přec lepší časy,
ty němá voláš do našeho věku,
tvá rozpjatávzpjatá hruď a prapor tvůj nám hlásí,
co dneska nám již bájí,
že v českých tepnách krev bouřila žhavá,
jak v nitru země vody klokotají,
že byl v ní vzdor a síla v české paži;
jak bránil vlasť svou zdranou hlouček malý
a jak ji milovali,
jak znali třímat meč a státi jako skály.
40
Zde utajili tebe v keřík zkvetlý,
kde města ruch vře, tam bys státi měla,
by tisíců se zraky s tebou střetly,
by viděla tě pokolení celá
a by se rozpomněli
na slávu vlasti, jež teď zubožená,
jak štítem býval otec náš jí smělý,
by zřeli, jak vlasť stená,
jak krvácí a jak je smutná k smrti;
by střásla duše mladá rmut a stíny
a počla život jiný,
až svět by užas’ nad jejími činy.
Pryč se vším s očí tedy, jenom k dílu!
co připomnělo by nám slávu předků,
co změřiti by mohlo naši sílu,
co vzbudit by nás mohlo ku posledku;
co zrak by otevřelo,
by viděl, kterak bídni jsme a chudi,
jak lethargií hnije naše tělo
a cit nám hasne v hrudi.
Pryč se sochou a starou básní tedy
a starou zbraň ať prach pokryje zcela,
by pěsť se nesevřela,
a nevzplála nám v oku jiskra smělá!
Co minulosť! coCo předci! Ať si hnijí!
coCo ještě bolí, dobolí nás krátce,
41
již necítíme jho na svojí šíji
a hlavu kladem’ na klín resignace.
A ty, ó socho stará,
jež pevný zrak a čela pruh máš přímý,
ty do květů a snětí kryj se z jara
a do mlh za dnů zimy.
Ty marně čníš jak výčitka neb rada!
My sevřem’ ústa, spokojeni s ranou.
Jak dobře, že jsi stranou,
tak mladým líce studem nezaplanou!!
42
Husitský cep.
Jiný věk a jiné zbraně.
Dlouho sním v zemi již
o dnech své síly,
proč mne jen vynášíš
na den zas bílý?
Hodím se málo k vám,
vašeho do světa,
jako kmet k zábavám,
když mu vlas prokvetá;
do světa sladkých vět,
úsměvu, poklony –
na pohled krásný květ,
hluchý však, nevonný;
bez hloubky myšlének,
bez ohně, bez žáru,
bez svatých vášní věk,
nadšení poháru.
Neznáte milovat
ani se hněvati,
ve hladkých řečí řád
spoutáni, sepjati.
Nemohu chápati
43
ruch váš ni hlasy,
a ty mé nevrátí
staré se časy.
Potřebě všední jen
nežil jsem k vůli,
nadšení, právo v den
bouřný mne skuly;
k cizotě nenávist
byla jim posila,
silnými ve stu míst
hřeby mne pobila.
Úctu i hrozný strach
vnucuje tížkou,
vítězných na cestách
táhl jsem s Žižkou.
Dala dost ohně, sil
vášeň mi svatá,
první jsem zabušil
v klášteru vrata.
Jak se to táhlo v dál
do noci v tichu!
aA juž jsem dopadal
na lebky mnichů.
Jak jsem se v záři lesk’,
každou svou ranou jist,
lítal jsem jako blesk,
44
kterým vzduch v bouři čist.
Slasti té nemalé
vzduchem tak letěti,
děliti v zápale
pšenici od smetí!
Divů dost, zázraků
konal jsem všady,
nejvíce v křižáků
zaletnuv řady.
Z lebky hned stříkla krev,
z šíje hned proudila,
jak když se vetne lev
jelenu do týla.
Čelem se postavit
proti mně odvahy
neměl ten chrabrý lid
křižáků neblahý.
Jen lesk můj spatřily
ve slunci zlatém,
couvaly přesily
s hrůzou a chvatem. –
Plesal jsem: – Dlouho’s žil
k otčiny spáse,
jistě máš dosti sil
sloužit jí zase! –
45
Chtěl jsem jím zamávat
vysoko nad hlavou,
jako když bílý hrad
zasvítil doubravou.
Zrak jsem však sklopil v zem,
zaplál a zbledl,
sotva jen stěží jsem
předků zbraň – zvedl.
46
Staré popelnici.
Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala’s býti zjevna oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,
celého rodu hlava, strážce hostů;
jak dlouhý měsíc celý
nad tebou písně lkavé zněly asi
a bílé ženy ve pláči tu dlely
tak nevídané krásy,
a bojovníci s hlavou na své hrudi.
47
Pak ticho bylo v nekonečném lese,
kde větev nepohne se,
jen vzkřikne pták, když mladým kořist nese.
Ty svatá urno stará, kterak málo
jen zbylo v tobě z dávnověké síly,
již bohům rovno lidstvo se kdys zdálo,
již jako duby stáli otužilí
ti předci ze pravěku
nám neznámí, živoucí pouze v báji,
již ukrotili tura v divém vzteku,
jenž tesáky se hájí,
jen svalnatousvalnatou, jak kámen tvrdou rukou.
Jen hrstka prachu! Veliká a ryzí
ta síla vnukům cizí,
a poslední juž stopy mrou a mizí.
Ač syn své doby, která kráčí kalem
a v požitku své zdatné síly maří,
ve víru divém, plesu neustálém,
až vrásky znak se vryje časně v tváři:
přec k tobě, urno stará,
cos táhne mne a jímá úctou, mrazí
a rozpaluje, vybízí i kárá!
Kam jiný štíhlé vasy,
tam postavím tě chudou bez ozdoby!
48
A často v práci zvednu oči obě,
ó, svatá urno, k tobě,
a vzpomenu těch, již mi leží v hrobě!
Však popel, který zůstal v tobě lpěti,
ten nenechám ti více v mrtvém klínu.
Buď pokoj mrtvých duchu, který letí
přes močál žití k věčné navy stínu,
leč popel ať mi padá,
kam odnese jej větřík skotačivý,
z mé ruky bílé v nekonečná lada
a v žírné naše nivy,
jež každou ránu splácí klasů zlatem!
Ať padá jen a se zemí se spojí,
snad z prachu hrstky tvojí
zas veliký muž zrodí se nám k boji!
49
Stíny.
Svému bratru Eduardovi.
Stíny otců velikých
cítím často v kraj se chvět,
nikdo z nás je neslyší,
nikdo nezří jejich let.
Ale člověk cítí to,
že tou bílou, lehkou mhou,mhou
ti, kdo dávno umřeli,
přes tu naši zemi jdou.
Stíny, stíny, mějte klid,
co vás volá na tu zem?
spěteSpěte v tmavých hrobkách svých,
spěte tichým, tvrdým snem!
– A my spáti nemůžem’,
třeba žitím znaveny,
ležíme tam ve chrámech
pod těžkými kameny.
Pod kameny z mramoru,
po kterých vy šlapete,
slyšíme vás volati
pro ty křivdy staleté! –
50
PO MEZÍCH A PĚŠINÁCH.
[51]
Zlaté snění.
Co sníh mi, mráz? Sním dobu léta zlatou,
až květy budou vonět pod mou patou,
až přerostou kře parku hradby z latí,
a pěšina se poli v klasech ztratí.
Hned padne ve sny duše moje celá,
jen vzpomenu, jak bzučet bude včela
a zpívat pták, jak půjdu alejemi
tak šťastný večer, krásou zpit a němý.
Hned září půjdu a hned stínem stromů,
sekáče potkám jdoucí s žatvy domů,
pak děti, které uzlíky hub tíží,
a modrý kouř se výš povine z chýží.
Červánek shasne, večernice zatím
plamének svitne. Do polí se ztratím
poslouchat klasů zralých hudbu jemnou.
A kam jen hnu se, měsíc půjde se mnou.
[53]
Blíž rybníka žab píseň bude zníti,
a vodní slípka chrastit někde v sítí,
pak tma se valem stáhne v kraj, jenž mlčí,
však oheň hlídek vzplá jak zraky vlčí.
A usne všecko. V hnízdech usnou ptáci,
psi v boudách, v chatách člověk po své práci.
Sám půjdu volně domů cestou temnou.
A kam jen hnu se, měsíc půjde se mnou.
54
V dubnové náladě.
Hra paprsků plá zlatá na mém líci,
je nebe zvon, jenž v strany padá čtyři,
v něm srdcem živým pták je zpívající;
já cítím, jak se hruď má dme a šíří.
Do výše stoupá pozlacená mlha,
blíž břehů vítr lahodný se stáčí,
vše mládne, jihne, černá půda vlhá,
jak zemi by se uvolnilo v pláči.
A v slunném parku v kruhu dovádivém
už dětský smích zní pod pučící snětí,
a starý mrzout – jistě jara vlivem –
dnes zdá se jíti šťasten kolem dětí.
Mé duše křídla nepokojně bijí,
můj ret jak žízniv vzduch i záři loká,
jak jarní šťáva stoupá v kmenů šíji,
tak z prsou se mi řine zpěvná sloka.
55
Lesk záře chytá v dlaň má ruka měkká
a vidím, úsměv jak se vrátil lidem,
jak člověk všednosť na okamžik svléká,
jak dítětem je s celým jeho klidem;klidem.
A nová naděj jak se snáší k duším,
a celým světem jak jdou sny a tuchy,
a šťasten jsem, že všecko zřím a tuším
a že mám zrak, jenž při tom není suchý.
56
První zeleni.
Ty stromů zeleni, již jaro nese mladé
nám v první teplé dni jak naděj s nebe slanou,
jež ptákům přilétlým jsi rámem hnizdek všade,
jež voníš do oken mi v jitra dobu ranou,
ty jsi mi nad květy, jichž plno nyní jest
na louce, po lese a podle polních cest.
Ty čerstvá, svěží tak, již dosud nestřísnily
ni prachu kotouče a nespálil dech vedra,
ty plná jarních šťav a plná stromů síly,
se oku usmíváš vstříc rozkošná a štědrá,
jak z puků vylákal tě jarní deštík ven,
a tebou celý svět je jako omlazen.
A táhnou v řadách dni a tratí se a hynou
i tón tvůj lahodný, tak světlý a tak čistý,
sta květů růžových už v zeleň padne jinou,
a k plodu zralému se žluté sehnou listy,
jak těžká myšlénkou když duše řadou let.
A přec jen nejkrašší ten čistý první vzlet!
57
Skřivanu.
Ant. Klosovi.
Vždy výše rozlétáš se, našich polí ptáku,
nad pláně, nad lesy a nad zelení luk,
jak někdo kámen byl by hodil ku oblakuoblaku,
a z hrdla tryská ti tak dojímavý zvuk.
Pak v bílém obláčku se náhle tratíš sám
jak dítě k hrám,
a jen ta píseň tvá teď sama mluví k nám.
Tvé hnízdo na zemi je v kole šumných klasů,
jež stojí kolem kol jak širý zlatý les,
v něm šumí, praská to tak ve slunečním jasu,
pak vše se vlní zas jak moře v jednu směs.
Však dole, kam tvůj pud ti vnukl hnízdo skrýt,
je stále klid,
jak v moře hlubinách, kde zelený hrá svit.
Ty slyšíš na poli, co šepotá si země,
jak vzdychá z hluboka, když rozedral ji pluh,
jak chví se, ve brázdách když vyklíčilo sémě,
když jaro na prsa jí zatklo květin kruh.
58
Co praví klasu klas a co dí stromu strom,
když hučí hrom,
ty všecko posloucháš, skryt v malém hnízdě tom.
Ty vidíš člověka, jak ustarán jde prací,
čím musí vykoupit si živný půdy dar,
jak s čela stírá pot, když zrno zas jí vrací,
a jak se modlívá tu za té země zdar.
Ó zpívej, skřivane, a v rychlý dej se let,
mluv tebou celý svět,
co slyšel, viděl jsi, leť Bohu povědět!
59
Kout lesa.
To srdce lesa jest a slyšíš je tu bít,
tu vane hluboký a svatý, velký klid
a za dne, za noci a včera jako dnes,
ať bouří zmítá se a chvěje celý les.
Tu není pařezů a není lidských stop,
sem žádný nevkročil od dávných, dávných dob,
jen luny paprsek, jenž tichý je a čist
jak nitinitě k vystlání do ptačích padá hnízd.
Zde, kde tak svěží mech, kde kvete zvonků sta,
je ti jak někdo prst by klad ti na ústa,
ty skloníš hlavu svou, jak vkročil bys tu v chrám,
a cítíš kouzlo chvil tak s přírodou být sám.
Zde věčné přítmí jest a staré stromy sní
o dávných obětech, o víle poslední,
tu slyšíš země hlas a cítíš teplý chlad,
a laně zraněné sem chodí umírat.
60
Zlatými poli.
Zlatými poli, hle, se točí cesty pás,
kde dělí se, zří Kristus vlídně s kříže,
kol zkvetlá mez a k lesu je tu blíže,
tu voní zem a dýchá se tu snáz.
A šustí klas, jak šel by kdos kol nás,
na kámen mech a květ se k stéblu víže,
a v hlíně, jak jel posledně tu kníže,
se otiskl a ztvrdl kopyt ráz.
Sem starý farář kráčí na procházku,
kdy večer je a zlatí jeho vrásku,
po rouchu tmavém červánku hrá svit.
Pod křížem v trávě hraje si dav dětí,
jak uzří ho, jak včely z úlu letí
mu ruce, jež má vzadu, políbit.
61
Ranní obraz.
Je v mlhu ještě zahalen les tmavý,
a dosud bledne, bledne srpek luny,
však červánek pad’ stromů do koruny
i do rybníka, z něhož pijou krávy.
A skřivanova píseň: K žití! praví
a růží nasil v okna paprsk slunný –
i tam v tu chýž, kde psala Smrť své runy,
kde v noci sýček pláč ved’ usedavý.
Teď otevřeli okno chýže oné,
zda aby vlétlo vánku křídlo vonné?
A ze vrátek jde mladá dívka lepá;lepá.
Jí krásné oči tonou v tichém pláči,
svou bosou nožku v rose travin smáčí,
jde v zahrádku a na úl třikrát klepá...
62
Kus krajiny.
Tu v pravo park a zámek ve stínu,
jež zakrývají malou dědinu,
ba kostel zpola vidět není;
park pěšin pln a šerých zákoutí,
kde na sedátko můžeš klesnouti
a složit hlavu na klín snění!
Kol něho běží dlouhá aleje,
kde kvetou lípy; pták v nich zapěje
a bzučí včely. Vůně tíhou
je nehybný a těžký kolem vzduch.
A po cestě, jež samý zlatý pruh,
ze zámku potkáš dívku s knihou.
63
Poledne.
Poledne. Mrtvé leží tak pláně.
Neslyšíš hnouti list se ni klas,
vyrostlý zemi na těžké ráně.
Zapadl skřivan do pole v ráz.
Pod nohou pálí horoucí niva,
zlatý a tvrdý, žhavený kov;
cítíš, jak země k slunci se dívá
láskou tak velkou, že nemá slov...
64
Sekáči z luk jdou.
Sekáči z luk jdou, smědou mají tvář,
jdou zvolna, těžce, kosy na ramenou,
a na obloze bledě modré zář
měsíce srpek nad lesní tká stěnou.
Po stráních, dolech, cestách širokých
je chlad a stín. A vše usnulo právě.
Jen poutník, potok, dál svůj vede smích
a cvrček zpívá v porosené trávě.
Ze sousední vsi zvony slyšet mníš –
ta ves již ve tmě, v parách nedohledná –
však jenom slabě, jako ze sna spíš,
jak nad mořem snad slyšet ony ze dna.
Jsou blízko vsi. A větřík jejich hlav
se vonný tknul jak výkřik němý květů,
jež voněly a plály z dlouhých trav
a na lukách dnes padly v kos jich letu...
65
Poslední květ.
Když poli jsem kdys kráčel, nad nimi
spěl vlhký vítr chladné podzimi;
kde stromů řad dřív obzor zakrýval,
se táhla dál.
Tu na mezi jsem viděl chudý květ,
byl poslední a musil se as chvět,
neb vysoko v těch šedých, oblacích
již čekal sníh.
Já vzít jej chtěl. Však potom řekl jsem:
Nech kvésti květ, hle jak je chuda zem;
z té krásy její, krátkých blaha chvil
jen ten jí zbyl!
Nic nemá již. Pták odlét’ s písněmi
a jedna noc snad v led ji promění;
jen květu toho šetří zimy dlaň,
nesáhne naň.
Ty nebuď krutší nežli podzim jest,
i pod sněhem snad zemi bude kvést!
By vzletu kus ti život nechal též,
ty přeci chceš!
66
Přírodě.
Co tvoje čistota, co člověku tvá krása?
Služ! vzkřikl. Roď a ploď a pracuj v dílnách mých!
Již kácí lesy tvé, již pluhem skráně drásá
ti, boha milenko a matko živoucích!
Vše málo! Stále víc chce žízeň jeho divá,
jak kuplíř kramaří s tvým tělem, kouzlem krás,
jak Nero vlastní své kdys matce rve ti pás
a nízkým ziskem svým tvé lůno zneuctívá.
Ty všecko jemu dáš. Rybáři svoje vlny,
oráči zlatý klas, jenž rostl ze tvých sil,
své žíly kovkopu, jež ryzím zlatem plny,
ty, vlídná, otvíráš, by krví tvou se spil.
I květy zářící, jež rostou na tvé hrudi
za krásných večerů a nocí hvězdnatých,
i ty rve lidská dlaň z těch teplých ňader tvých,
a ty je ráda dáš, když přijdou pro ně chudí.
Však snílkům jako já, básníkům, samotáři,
již tebe milují a tobě dražší všech,
již nechtí od tebe než zřít smět do tvých tváří
a sladkým s dechem tvým svůj dětský pojit dech,
co těm dáš, přírodo? Co po klasů jim ceně,
67
co jim je stromů plod, tvých proudů bohatství,
tvých skalin poklady, jež v prsou se jim stkví,
vše, čím se kramářský zrak lačný spíjí denně ?
Těm dáváš nejvíce. Ty necháš klidně sníti
na velkém srdci svém, až slyší jeho tluk,
vše, taje otvíráš jim tvoření a žití,
chlad v rány dýcháš jim a v žáry jejich muk;
jim ptáky necháš pět a květy vonět sladko,
červánky, duhu plát, les tmít se, luh se stkvět,
a květem zasypeš jim hroby naposled,
viď, vlídná, vznešená, má velká, svatá matko?!
68
TICHÉ BLESKY.
[69]
Kulisy.
Kol divadla jsem kráčel po neděli
a kulisy ven právě vynášeli.
Tak byly vetché, z chatrného plátna
i záplat plny, malba na nich chvatná,
a od oken a sloupů do křoviska,
vše hrubé, když to zraky zřely zblízka,
a slunce svit když pad’ k nim odevšad –
já viděl každého se cestou usmívat.
Zda nejsou ty to, v chvilce ptám se příští,
jež ladný obraz daly na jevišti,
k nimž večer při stu lamp a zlatých světel
náš zanícený pohled často letěl;
zda nejsou ty to, na nichž ještě včera
se pásly oči, kterým ústa sterá,
když opony se vzhůru vznesl nach,
své vzdechla dlouhé, překvapené: Ach! – –
Ó jak nám krásný zdá se obraz žití,
když dětské víry záře na něj svítí,
když podál ještě stojí naše noha
a pohádka se v hlavě spřádá mnohá!
A po letech, když vidíme jej blíže
a v pravém světle – ó té klamu tíže!
Zda je to týž, se hluboký ptá vzdech,
jejž viděli jsme v mládí svého dnech?
[71]
Miláček lesa.
Tu v lese vzrostla. Stromy, které kývnou
vždy k uvítání, šumem uspaly ji
a ráno pták ji vzbudil melodií,
hned časně sednuv na strom před myslivnou.
Miláčkem lesa je. A mnohou divnou
jí báj vyprávěl strom, jenž kloní šíjišíji,
a srny před ní neprchnou, když pijí.
Vše přispělo ku kráse její hřivnou:
Svůj lehký kročej dostala od laní
a zvonky v hrdlo pták a úběl skráni
dal bílé skály les a něhu kvítek na ni;
studánky křišťál v duši se jí kryje,
však v očích, když tak snivě obrátí je,
jí září celá lesní poesie.
72
Prosba.
Noci, ty vlídná a měkká,
půvabná v závoji páry,
pojď k nám s tím kouzlem a čáry,
země tě na prsa čeká.
Skryj nás jak vlnami řeka,
utiš nám v srdci bol starý,
dej nám své nadzemské dary,
snů dav ať nad ložem těká.
Z okénka snílek tu dětský
zřít chce tvé půvaby všecky:
nenech tak hledět ho s touhou!
Stařec tam churavý leží,
usne ti jako vždy s těží:
prosím tě, nebuď mu dlouhou!
73
Dívčí jizba.
Útulné a kliduplné místo,
je v něm jako v dívčím srdci čisto.
Všecko jen tu září, všecko svítí,
na okénku malém vonné kvítí!
Myrta, kterou denně zalévá si,
její snítkou propletou jí vlasy.
Ptáče v kleci na zdi; to jí zpívá,
když ta chvíle přijde zádumčivá.
Člověk je tu ihned jako doma,
pije záři očima i rtoma.
Myšlénky se maně v mysl kradou,
kolik snů tu hlavou prošlo mladou!
Slz co tajných, vzdechů mřelo tady,
ale zde ty zdi jsou beze zrady.
Slunce svit se na podlahu kladeklade,
a kam vstoupí, zlato nechá všade.
74
O poznání sotva jen se plíží
po obrazech a po truhlic tíži.
Chvilkou jenom přehoupne se lehce –
zdá se mi, že se mu z jizby nechce.
75
Mezi knihami.
Ilje Georgovu.
Tu zapomínám světa, ba i sebe...
Leopardi.
Po celodenní práci, všedním ruchu
se vracím v jizbu zas ku knihám svým,
mně nedolétá vítr zvenčí k uchu,
já usednu a čtu a sním a sním.
Pryč z duše prach a dolů trudné tíhy!
V tu chvíli starosti se bojí ze slují,
jsouť rozloženy kolkolem mé knihy,
ti moji přátelé, které tak miluji.
Jsem u nich šťasten! Z nich zas čerpám síly,
když duch můj složí křídlo znaven, chor,
to na vůli mám, s Dantem v nebe chci-li,
či s Theurietem v sytý vůní bor;
zda o hvězdách a krbu s Longfellowem,
či s Burnsem chci jarní píseň snít,
či s Hugem dumat nad dětmi neb rovem,
zda Bůh? se tázat, prosit o soucit.
ZeŽe venku život víří, zapomínám,
číš míru každá sloka podává,
výš v krásy svět se lehko vznáším jinam,
76
s mé duše padá clona mlhavá;
mé vášně všecky, příšery jak v báji,
jež v půlnoci se plíží na lupu,
když v kruhu tom jsem, ke mně pozbývají
vší moci své a v hruď mou přístupu.
Snít, chápat, tvořit – rozkoš opojivá,
div těsných v ňadrech vše to unesu!
Já tomu směju se, kdo nudou zívá,
ať zjevně doma, skrytě na plesu.
Ó, večery! óÓ, krátké chvíle šťastné,
to Bůh sám ví, jak letí hodiny!
Má lampa, jež mi v prostřed stránky shasne,
je nepřítel můj tehdy jediný.
77
Píseň zedníkova.
Pod rukou mi roste zeď,
síň hned bude hotova,
přijde sem, co neviděť,
mladý párek z venkova.
Skryje zrakům zvědavým
štěstí své tu nejvíce,
jizba, kterou postavím,
bude jistě ložnice.
Teplý krb ji prohřeje,
lampy svit ji vyzlatí,
venku budou závěje,
vichřice a vývrati.
Ona celá k němu lne,
on je stále u ní blíž,
co ty, hnízdo útulné,
všecko tady uvidíš!
78
Vzpomínky a polibky
budou jejich zábava,
až pak začne kolíbky
hudba tady houpavá...
Silná se mi, stěno, dař,
polibky a děcka smích
nesmí slyšet samotář,
kdyby bydlel vedle nich!
79
Hračky divochů.
Kdys v jednom museu – je roků tomu řada –
jsem zbraně prohlížel si lidí tmavé pleti,
však víc a déle zrak můj lpěl na hračkách dětí,
na tretkách, kterými se těší duše mladá.
Na loutkách barvených, jež dítě v lokty skládá,
jimž zpívá, šepotá i sladký sen svůj světí,
dost jemně řezaných ze tlustých stromů snětí,
že jistě pečlivá dlaň tvořila je ráda.
A vše jsem zapomněl, co kdy jsem slýchal dříve
o ďáblech divoších, těch strašných, jak jsou katy,
jak pijí lidskou krev jak lačné zvíře divé,
jak dosud lidskosti k nim nevnik’ paprsk zlatý.
Ó, jistě dobří jsou a lidé, třeba tmaví,
když děti milují, jak tyto hračky praví!
80
Jantarová hrobka.
Viz kousek jantaru, má barvu zralých klasů
a je tak průhledný a čist, jak žlutý led,
v něm moucha pohřbenápohřbená, jak chystala by let
do vůně vzduchové a do slunného jasu.
Ta, kterou zlatý den v svou ranní volá krásu,
jen v záři po květech prolétne malý svět,
a vrací večeru své krátké žití zpět:
v té hrobce z jantaru tu trvá moře časů.
A kovu třpyt a jas, jejž mladý den jí vdech’,
jí dosud plá a hrá a svítí na křídlech,
v té žluti tmaví se jak zřítelnice v oku.
Ó, Bože, takto jen ten efemerní cit,
to dítě vteřiny, jež prchá, zachytit
a navždy uzamknout v tu zlatou jednu sloku!
81
Noc.
Fr. X. Svobodovi.
Níž lehla teplá noc, já chodil po nábřeží,
čas chvátal nad městem, zněl úder zvonů z věží,
a fontán neumlk’ jak píseň nekonečná;
nad zámkem táhla se jak stuha dráha mléčná.
Ze stínů divadlo se k nebi pozvedalo,
jak stále rostlo by, se zraku mému zdálo,
v té světla zátopězátopě, svou velikostí děsíc,
nad ním stál v úplňku modravý, velký měsíc.
Pak padal, ukryl se za Musou při zábradlí,
jíž v ruce varyto, zkad něha zvučí, kladli,
že chvíli zdálo se, jak ve oblaka tmavá
by světlo lila kol ta božská její hlava...
82
Přibitý pták.
Šel jsem vonným, hlaholícím lesem
v jarních snech a mlád a volný tak;
náhle noha stanula mi s děsem,
na lesní byl chatě přibit pták.
Obě křídla veliká a smělá,
kterých šuměl v mrak i slunce tep,
na vratech tu tiše krvácela,
v každém trčel zohýbaný hřeb.
Mně se zdálo, že jsou dosud živá,
že to chvilkou ještě škubne v nich,
a pták že se vzhůru k nebi dívá
po táhnoucích bílých oblacích.
Jako za hřích, že se tisíckráte
hrdě zvedla zemské nad nivy,
přibily je na zem ruce klaté,
jimž se ten, kdo výš jde, protiví.
Kdo tu vyšší jenom o půl hlavy
nežli dav a božství kryje v hruď:
Chce být víc než člověk! – křičí davy –
Ukřižován! ukřižován buď!...
83
Bolesť náhlá projela mi duší,
cítil jsem ten její hnět a pal,
byl bych se jak dítě v lesní hluši
nad sebou a nad vším rozplakal.
Viděl jsem ta svoje křídla čistá,
jimiž duch se výše rozlítá,
jako božské nahé ruce Krista
roztažená, hřeby probitá...
84