Svátek mrtvých.

Svátek mrtvých. (Památce svého otce.)
Je dušiček a v bledé zásvity dne září svíček bílých rudá světla, a hroby květem jsou tak pokryty, jak na ten den by ještě půda zkvetla. A přec se blíží zima potají. Dnes mrtví, kteří celý rok tak sami, zas jednou živé k sobě čekají, a zachví se, když uslyší krok známý. Ač suchým listem všecko zaváto, vždy poznají dle kroku okamžitě, zda je to přítel aneb matka to, či drahá dívka, neb zda je to dítě. Tu cítí vanout teplý dech, jak vstoup’ i skrz ten trávník do té jámy chladné, a každou slzu pustí země v hloub, ta zazvoní, jak na rakev jim padne. Chtí soucit, snítku v archu potopy, a krok-li žádný nezaslechnou na dno, tu teprv hrůzu noci pochopí, tu věčnou tmu a hrobu cítí chladno. 26 Je svátek mrtvých! Svíček zlatý svit se s hrobů lije v smutné světlo denní, pojď, dej mi ruku, půjdem pomodlit se k hrobům těm, u kterých nikdo není! 27