Ubohý!

Antonín Klášterský

Ubohý!
Je nemocen a leží ve přístěnku, to šerá jizba a on sám tak v ní, teď jaro teplé musí být už venku a stromy kvetou – co on o tom ví? Kéž aspoň strom by před okny stál jeden, jenž do oken by zelenou hnal sněť, by viděl, že již dávno není leden, tak jak se mu to v samotě zdá teď. A doušek vůně z květů, co jich v měkký teď pažit asi vlažný duben střás’, by pro něho byl nade všecky léky a sílu novou vlil by v údy zas. Však okna jdou jen do smutného dvora a před nimi je dlouhá, šedá zeď – tak duše starce usměje se chorá, i když jen paprsk může uviděť. 10