Husitský cep.
Jiný věk a jiné zbraně.
Dlouho sním v zemi již
o dnech své síly,
proč mne jen vynášíš
na den zas bílý?
Hodím se málo k vám,
vašeho do světa,
jako kmet k zábavám,
když mu vlas prokvetá;
do světa sladkých vět,
úsměvu, poklony –
na pohled krásný květ,
hluchý však, nevonný;
bez hloubky myšlének,
bez ohně, bez žáru,
bez svatých vášní věk,
nadšení poháru.
Neznáte milovat
ani se hněvati,
ve hladkých řečí řád
spoutáni, sepjati.
Nemohu chápati
43
ruch váš ni hlasy,
a ty mé nevrátí
staré se časy.
Potřebě všední jen
nežil jsem k vůli,
nadšení, právo v den
bouřný mne skuly;
k cizotě nenávist
byla jim posila,
silnými ve stu míst
hřeby mne pobila.
Úctu i hrozný strach
vnucuje tížkou,
vítězných na cestách
táhl jsem s Žižkou.
Dala dost ohně, sil
vášeň mi svatá,
první jsem zabušil
v klášteru vrata.
Jak se to táhlo v dál
do noci v tichu!
aA juž jsem dopadal
na lebky mnichů.
Jak jsem se v záři lesk’,
každou svou ranou jist,
lítal jsem jako blesk,
44
kterým vzduch v bouři čist.
Slasti té nemalé
vzduchem tak letěti,
děliti v zápale
pšenici od smetí!
Divů dost, zázraků
konal jsem všady,
nejvíce v křižáků
zaletnuv řady.
Z lebky hned stříkla krev,
z šíje hned proudila,
jak když se vetne lev
jelenu do týla.
Čelem se postavit
proti mně odvahy
neměl ten chrabrý lid
křižáků neblahý.
Jen lesk můj spatřily
ve slunci zlatém,
couvaly přesily
s hrůzou a chvatem. –
Plesal jsem: – Dlouho’s žil
k otčiny spáse,
jistě máš dosti sil
sloužit jí zase! –
45
Chtěl jsem jím zamávat
vysoko nad hlavou,
jako když bílý hrad
zasvítil doubravou.
Zrak jsem však sklopil v zem,
zaplál a zbledl,
sotva jen stěží jsem
předků zbraň – zvedl.
46