Jak pestrou cesta putujících davem,
jenž Spasitele vroucně vzývat chvátá!
Hřbet hory oděn smaragdovým hávem,
a kvítím prostým voní hora svatá;
k ní spěchá lid, jejž staré hnětou kříže,
a každý nese kámen nahoru,
by za to bůh jej zbavil trudův tíže,
jak sněhu jaro větve javoru.
V klid jehličí zde šumí buky, duby,
jež sem tam stíní stezky kamenité
i poutníky; ó nevrz do záhuby
jich, božstvo věčné, v lesích, vodách skryté!
ti na růžencích šepcí prosby dlouhé
a pokorně se modlí potichu,
jim nezbývá než temné zdání pouhé
z dob purpurových českých kalichů –
Ó neodpírej, Pane, své jim ruky,
ať neschvátí jich ten, kdož nezadřímá...
tvých věrných ještě valné žijou pluky
a domov jich kraj rajský v náruč jímá;
hle, šíře, dálka zlatým polem plane,
kde s důvěrou lid zírá k Táboru,
což nebylo by ti ho líto, Pane,
jej určit k úpadku a k úmoru!?
Jsme na temeni... Ach, ten pohled kalný,
ten zarosený schvátí do rozkoše,
viz dědin, zahrad, vrchův obrys valný,
a nejvýš naše svaté Krkonoše,
jichž velebnější nejsou mračna boží;
zde vísky – chudobiček záhonky,
a zlaté věnce žita v dál se množí,
v němž tlukou křepelky jak na zvonky.
Ne, nikoliv! ty nechceš, Pane, zhouby,
a duše lidu prostého je čista,
jen proměň našich mělkých citů hloubi,
jak na Táboře proměnil jsi Krista...
zbuď v našich horách ducha staré lásky
tu u pravěké síly pomníku,
ať jeví dětský zor i kmeta vrásky
zas vážnost k národnímu jazyku...
Ty víš, o Pane, jařmo věků celých
že nešťastným je zdrojem našich hříchů,
ó zakotvi zas víru v srdcích vřelých,
i statečnou a ušlechtilou pýchu;
v tom naše vzkřísení a naše spása;
dej nám ji, Hospodine laskavě,
ať vzlétá orel nadšení a jásá
od našich Krkonoš až k Šumavě!