Kol šumně po skalách se smýká vánice
co kadeř zmítaná té mrazné vichřice,
jež horám laviny rve z temen obrovských
a v lesku měsíčném zas v démanty je práší;
kol v sypké jehlany se letmo věží sníh
a v boky Balkánu řad bílých mohyl snáší;
ba možno, soudruha že kryje sněžný val,
v nějž osamělý Rus teď skráň si podepírá.
On v mrtvé mrákotě tu dlouho spočíval,
teď vzrušen hlavu vzpjal a hledě v dálku zmírá.
V líc lehce bodají ty sněžné hranoly,
hrou třpytnou slní zrak hor ledné vrcholy;
však zářím kouzelným on rukou cloní hled
mdlé tělo povztyčiv svou vysílenou paží;
zří v touze, v loučení ten pozavátý sled,
kde zašli soudruzi, a zrak se volně vlaží.
Zbyl padlý, poslední tu v sněžných samotách
a mdlobě hynutí teď naposled se vzpírá...
Týl shýbli Balkánu a ztekli dějin práh
přes ledné smrti hruď, jíž v loktech on tu zmírá.
Hrot bodců vetkli v stráň nad hlubně příšerou
a s příkrým ledovcem se rvali sekerou;
kde démon propastí svým děsným okem zel,
hned lanem obvili mu rozšklebený jícen,
on svahů, pokrajem jim vlekl tíhu děl
jak zapřažený tur, s nímž klesal mdlobou zřícen,
Kol hrůza, nebezpeč jim couvly malátny,
jen úžas za nimi s těch srázných ledů zírá,
kde skutků nadlidských duch vane posvátný
v sníh temen Balkánských, kde ruský vojín zmírá.
On v půli rozletu, než cíl se rozední,
dal v oběť před časem své síly poslední;
boj velký, osudný ač teprv zahřímá,
on nedočká se chvil těch velebných a slavných,
až velká, svatá Rus meč vlastní zatřímá
i zvolá: „Budiž mír!“ Až po vítězstvích zbavných
brat bratu sejme jho, jímž barbar tížil jej,
až osvobození se dovrcholí míra,
on s reky neuzří, jak stvoří světoděj
ta lásky myšlenka, k níž modlí se, an zmírá.
On nežádal si víc, než kapkou v moři být,
v něž vykupitelskou krev bude národ lít!
Bylť národu to hlas i zápal obětný,
jenž stal se zjevením a zachvěl mocnou Rusí,
že nad Slovanstvem vznést svůj prapor šlechetný
a v nejdražší svou krev jej, za ně ztopit musí!
A nikdy neválčil v tak svatém zápase
nižádný národ již, a nikdy bohatýra,
jejž pásal čistý meč, smrť krasší netkla se,
než v ledech Balkánu, kde ruský vojín zmírá.
Však zištný, lakotný on světovládců řád
i v čelech národů v znak hanby vidí plát,
ten samolibý strach, když plémě zpanštilé
jen cizí ruky stín zří kmitnout k jeho právu,
a tupost jeho ukrutnou, když barbar zběsile
svým tlačí kolenem hruď porobených Slávů!
Jak vojín opuštěn tu v divém ledu hor,
tak nenávisti poušť Rus mocnou obestírá;
v čin svatý provází ji závistníků vzdor –
a synů žehnání, s nímž na rtech on tu zmírá.
Co lidskost posvátná má v lidstvu nepřátel!
jak líčený ten dav svou mrzkost odestřel!
A žel, – ni Slávu Sláv se bratrem nepoznal;
brat jeden, rytířem jsa volnosti a dobra,
teď kvasem starých ran jed zášti znova zňal
a ze řad barbarů v týl Moskevského obra
msty jehlu bezmocnou, leč bolnou, přece vryl
a v raje svaté při mu ruky odepírá!
Hle, dlaní zjíněnou Rus oči pozakryl
a dumá, marno-li, že za bratrství zmírá...
I slyší v duchu svém to slavné volání,
jímž statisíců dav své hlásá poslání,
v jich zraků mluvě zří ten posvěcený žár,
jímž v oběť syny své vlasť vydala tak velkou,
až těžký tase meč jich starý slzel car,
an žehnal Rusi své; „Buď osvoboditelkou!“
I slyší jásot jich a zří jich nadšení,
jich činů zázraky, k nimž mocná pne se víra:
ó, žije myšlenka o Slávů sbratření,
a duní v dějin krok, an vojín její zmírá.
A v sněhu Balkánu, pod vichru perutí
on vzdává nejhlubší svých prsou vzdechnutí
té tužbě posvátné, jež světu k úžasu
jak nových věků zvěsť tam vchází nad Balkánem,
a polnic vířením v skal děsných otřasu
hřmí v budoucnosti sen, jenž již se budí ránem;
on zří, jak v červáncích již slavný její taj
nad slávským obzorem se slunně odestírá,
a Mojžíš velebný jak zaslíbený kraj
zřel s hory Abirim, tak spatřil ji a zmírá.