Byl krutý den. Mráz řezal v údy,
střel ledných spousty sypal mrak
a bílá, smutná poušť jen všudy,
již mrská divý seveřák.
Kdo chtěl by dnes ze smrtelníků
v hor krkonošských vkročit říš?
A přec – tam sněhem ve průsmyku,
hle, houfec mužů stoupat zříš.
Jak prorok každý; čelo smělé
a v zraku oheň nadzemský;
jsou Bratrští to kazatelé,
jich vůdcem Amos Komenský.
Co závěj jim, v níž krok se boří?
Co vichr, jenž tak burácí?
Co všecko vůkol vůči hoři,
jímž jejich srdce krvácí?
Vždyť zřeli zhoubu domoviny
a teď co Písma obránci
jsou krutě štváni do ciziny;
jsou psanci teď, jsou vyhnanci!
Teď stanuly ty zjevy vážné
na krkonošských výšinách,
jež jako obrů hrady strážné
tu chrání české země práh.
Ach, oko v dál se zahledělo;
než, všudy poušť, v niž pere sníh,
tak jak by nebe zastřít chtělo
ten příval hrůz, jenž Čechy stih.
A když tak houf těch psanců zírá
v zem tolikeré cti a běd,
tu srdce hrozný bol jim svírá;
vždyť vidí vlast svou naposled.
„Kdy, Bože, ruka tvá se vloží
v ty zmatky dnů? Kdy povstaneš?
Vždyť pravda Tvá, ta věčná, Boží,
toť ten náš „jed“, ta naše „lež“.
Že Kristův lid svých práv si žádá,
to Řím za vzpouru cejchoval;
toť pikhartství prý, vlastizráda,
že chcem, by Kristus kraloval!
Že Boha ctíme víc než lidi,
aj, toť nás hřích, náš zločin byl;
a proto štvou nás, nenávidí, –
kdo z nás si toho zasloužil?“
Tak lkala exulantů četa.
Pěst svírala se, ret se chvěl.
Jen básník Labyrintu světa
ten truchlil tiše, až pak děl:
„Nech, duše, hloubání, kde vina,
nech žalob, hrstko Kristova!
Či mistrovat chceš Hospodina?
Rciž oddaně: Buď vůle Tvá!“
„Jsou dnové zlí, – jdou horší, pustí;
vlast rdousí Říma řetězy;
než, Bůh zem Písma neopustí
a pravda přece zvítězí!“
Jan z Komny klek a hlavu sklonil,
klek houfec celé družiny;
a každý slzy vřelé ronil
a líbal půdu otčiny.
Jak zuří vichr! Bouř se vzmáhá,
až stená horstva skalná hruď.
A muži vstali. – „Vlasti drahá,
ach, s Bohem buď! Ach, s Bohem buď!“..
Pak šli, kam Boží ved je osud,
jen hoři a tak nebi vstříc;
zem českou, nešťastnou až dosud,
tu nespatřili nikdy víc.