Ač parný byl den, celá Kostnice dnes
se v úpalu před branou kupí.
Jak pestrý to zástup! Tu laik, tu kněz;
žen, mužů a žoldnéřů tlupy;
a na hrdých komoních rytíři skvělí,
i falckrabě Ludvík, jenž dneska tu velí.
Tu pojednou tichne vše, panstvo i dav,
a v jediný bod míří zraky všech hlav.
Ó příšerný zjeve! Tam připraven už
ční sloup, strmí hranice hrozná;
a ku sloupu řetězem připoután muž,
jenž plamenů muka dnes pozná.
Kat s pochopy s přípravou hotov je zcela,
jen rozkazu čeká, pot stíraje s čela,
zda smí tedy začíti divadlo hrůz:
To bude dnes upálen kacíř Jan Hus.
„Bůh s námi! Ten odpyká těžce svůj hřích,“
tak v skupině žen jedna míní. –
„Jest kacíř!“ dí slyše to hranatý mnich;
„ať proklatec zahyne nyní!
Svou máť, svatou církev, jen tupil svým vzdorem
a říše již nakazil bludařským morem,
a ve svaté Trojici čtvrtým chtěl být.
Ať peklo ho shltí; směl dále by žít?“
Však opáčně hovoří v popředí dál
tří českých tam zemanů víra;
hněv nad zlobou ukrutnou, hrůza a žal
jim z užaslých pohledů zírá.
I žehře Jan z Chlumu: „Hle, Mistr náš drahý,
a nezdrtí, Bože, tvůj blesk jeho vrahy!
On upálen! Což si to zasloužil? Čím?
Že chtěl, aby kraloval Kristus, ne Řím?“
Tak láska a obdiv i mstivosti jed
se v zástupu střídá a stihá,
a mučedník zatím, ač ztrápen a bled,
zrak planoucí ku nebi zdvihá.
Hle, bludař a buřič a rouhač prý podlý –
on neklne vrahům, on vroucně se modlí.
Tak v muka a smrt by šel zlosyn a lhář?
Vždyť obličej jeho jak anjela tvář.
Teď – okamžik jen – v oku jakýsi třpyt;
to vytrysklé slzy tam stály.
Snad pozdrav to byl, jímž rozechvěný cit
tu žehnal své otčině v dáli.
Než, falckrabě jinak to pohnutí cení;
on doufá, že vzdor nyní v lítost se mění.
I přiklusal s maršálkem k hranici blíž,
by promluvil k Husovi naposled již.
„Smrt čeká. Slyš naposled výstražný hlas,
své církvi tak nevděčný synu!
Ta teď ještě odpustí. Ještě je čas.
Jen vyznej a lituj svou vinu.
Ó nevzdoruj! Odvolej lži své a bludy,
tak život svůj spasíš a ctěn budeš všudy.
Nuž, odvoláš? – Povol! Sic svou počne kat
a při sám Bůh zhyneš jsa na věky klat.“
Ztich mluvčí. – Dav trne. Všem tají se dech;
děs muky zda smělce teď zdolá? –
Hus pohlédl k nebi. Pak z hluboka vzdech
a velikým hlasem teď volá:
„Můj svědek jest Bůh, že jen pravdě jsem sloužil.
Já Krista jen hlásal. Já po tom jen toužil,
můj národ a svět Jemu k nohám by kles;
a na to chci vesele zemříti dnes.“
Lid okamžik žasne. Pak zabouřil ryk:
„Zhyň, kacíři, spurný a drzý!“
Jen přátelé z Čech šepcou rekovi dík
a svírají meče a slzí.
Však maršálek kynul, hněv z očí mu sálá.
Kat hranici zapálil. Hranice vzplála.
A z plamenů zaúpěl výkřiku hlas:
„Můj Ježíši, smiluj se, – smiluj a spas!“
A slyšte, teď vylévá trýzněný Čech
v žalm z otčiny hrůzu své muky.
On zpívá... až plamen mu v obličej šleh
a umlkly velebné zvuky.
Jen potichu modlitbou mučedník kvílí –
je na očích, na rtech to znát – – ještě chvíli –
pak posledních bolestí záchvat a děs – –
a duch muže Božího k nebi se vznes...
Již hranice hasne... Kat k pochopům stoup,
by dokonal příšerné dílo.
Dle daného rozkazu kácejí sloup
a co na něm z mrtvoly zbylo.
A pálí a rozbíjí ostatky těla
a potom, jak nelidská zloba to chtěla,
by po reku zmizel i poslední stín,
ten popel a prach smetli v hluboký Rýn. – –
Ať smetli! Ať zavířil radostný hluk,
že svět zbaven „buřičské“ hlavy!
Duch ubit se nedá. Ten s hranic a muk
svá největší vítězství slaví.
A tak s mocí vítěznou z prachu se vznesl
i ten, co tam v Kostnici umučen klesl.
Nuž, v Boží té pravdě, již zastával on,
v té stůjme, tu hajme až v smrtelný skon!