Vyhnanci.

Vyhnanci.
Byl krutý den. Mráz řezal v údy, střel ledných spousty sypal mrak a bílá, smutná poušť jen všudy, již mrská divý seveřák. Kdo chtěl by dnes ze smrtelníků v hor krkonošských vkročit říš? A přec – tam sněhem ve průsmykuprůsmyku, hle, houfec mužů stoupat zříš. 20 Jak prorok každý; čelo smělé a v zraku oheň nadzemský; jsou Bratrští to kazatelé, jich vůdcem Amos Komenský. Co závěj jim, v níž krok se boří? Co vichr, jenž tak burácí? Co všecko vůkol vůči hoři, jímž jejich srdce krvácí? Vždyť zřeli zhoubu domoviny a teď co Písma obránci jsou krutě štváni do ciziny; jsou psanci teď, jsou vyhnanci! Teď stanuly ty zjevy vážné na krkonošských výšinách, jež jako obrů hrady strážné tu chrání české země práh. Ach, oko v dál se zahledělo; než, všudy poušť, v niž pere sníh, tak jak by nebe zastřít chtělo ten příval hrůz, jenž Čechy stih. A když tak houf těch psanců zírá v zem tolikeré cti a běd, tu srdce hrozný bol jim svírá; vždyť vidí vlast svou naposled. 21 „Kdy, Bože, ruka tvá se vloží v ty zmatky dnů? Kdy povstaneš? Vždyť pravda Tvá, ta věčná, Boží, toť ten náš „jed,“jed“, ta naše „lež“. „ŽeŽe Kristův lid svých práv si žádá, to Řím za vzpouru cejchoval; toť pikhartství prý, vlastizráda, že chcem, by Kristus kraloval!“kraloval! „ŽeŽe Boha ctíme víc než lidi, aj, toť nás hřích, náš zločin byl; a proto štvou nás, nenávidí, – kdo z nás si toho zasloužil?“ Tak lkala exulantů četa. Pěst svírala se, ret se chvěl. Jen básník Labyrintu světa ten truchlil tiše, až pak děl: „Nech, duše, hloubání, kde vina, nech žalob, hrstko Kristova! Či mistrovat chceš Hospodina? Rciž oddaně: Buď vůle Tvá!“ „Jsou dnové zlí, – jdou horší, pustí; vlast rdousí Říma řetězy; než, Bůh zem Písma neopustí a pravda přece zvítězí!“ 22 Jan z Komny klek a hlavu sklonil, klek houfec celé družiny; a každý slzy vřelé ronil a líbal půdu otčiny. Jak zuří vichr! Bouř se vzmáhá, až stená horstva skalná hruď. A muži vstali. – „Vlasti drahá, ach, s Bohem buď! Ach, s Bohem buď!“.. Pak šli, kam Boží ved je osud, jen hoři a tak nebi vstříc; zem českou, nešťastnou až dosud, tu nespatřili nikdy víc.