Po žních.

Po žních.
Je po žních. Kosa ženců odpočala. Zas skončen tuhé práce roční děj. Ty, jemuž země dosti darů dala, ač strach tě svíral, ne-li beznaděj, co učiníš nad požatými lány? Co nad poklady jejich, jež ti přány? Ty dobrořeč a Bohu díky vzdej! 59 Vždyť On to jest, jenž svojí tvůrčí mocí i letos činil divy nad divy, bděl nad rodinou lidstva dnem i nocí a nebes zář i déšť lil na nivy. Buď Jemu tedy, Hospodinu chvála! Však, nesplnil-li vše, co zem si přála, – přec milionům zas skyt obživy. Či letos v smutku sklání se tvá hlava? Tvůj kraj – jej stihla zhouba děsivá? tuTu bouře divoká, tu vedra žhavá, tu lijáků zas dravých záplava? A proto lkáš: jak já mám vzdáti chválu? Ty pokoř se! Ty rciž i ve svém žalu: A přec je svatá, Bože, cesta Tvá! Ať Nejvyšší svou jasnou tvář i skrýval, a On, jenž na věky jen láska jest, ať dopustil, že zhoubných pohrom příval nes’ zmar a žalost do dědin i měst, – to zkouší jen a tříbí zrno duchů; a ve všech strastí rozvířeném vzruchu jen požehnání cíl je Jeho cest. My všickni pociťme: vše naše díla, Bůh zdaru nedá-li, co prospějí? Než v Něm též naše světlo, naše síla, byť obzor hrozil sebe temněji. Nuž, Hospodinu oddejme se cele a ku předu pak zmužile a směle, zas k nové práci s novou nadějí! 60