Hus a Jan z Chlumu.

Hus a Jan z Chlumu.
Jest po výslechu. Žasnou protivníci: Hus neodvolal, marně hrozil sbor. Však zítra zví, jak taje na hranici i nejzpurnějším kacířům jich vzdor. l kyne Zikmund v hněvném rozechvění a Mistra vede stráž zpět do vězení. Hus spoután ze sněmovní síně kráčí, bled na smrt, chorý strastmi žaláře. Ač nezhroženost v oku se mu zračí, přec smutek, bol mu zírá ze tváře; i zalkal stržen žalu vlnobitím: „Můj Bože, jak se opuštěn tu cítím!“cítím! „Ó vlastiÓ vlasti, tebe, tebe duše žádá, jak věrnou bys mi dala záštitu! Však zde jen nenávist, zde faleš, zrada a nikde pravdy, nikde soucitu. Jen kletby slyším, jenom zášť zde zkusím a sám a sám – tak na Golgatu musím.“ [5] Vzdech bolně. Smrti mrak mu duši stíní... A přec se mýlil, nebyl opuštěn. Hle, jeden z Čechů ve sněmovní síni se tlačí davem v před a spěchá ven. Nic zášti nedbaje, ni nerozumu, jde za Husem muž věrný – pán Jan z Chlumu. A již se přibližuje k mučedníku a tiskne jemu pohnut pravici; za stálost v pravdě vzdává mu hold díků a mluví k Mistru slova těšící a povzbuzuje ku věrnému boji až do konce, ať to i život stojí. Hus mlčel. Oko jen se zarosilo. Až v žaláři pak zvolal v pohnutí: „Dík, pane Jene! Jak mně milé bylo tvé přátelské tak ruky stisknutí, mně, jemuž vše co kacíři tu klne a strojí muka smrti hrůzyplné!“hrůzyplné! „TváTvá slova lásky zněla v chvíli temnou jak vřelý pozdrav vlasti milené. Můj Ježíši, jen Ty, jen Ty buď se mnou a pak – co jsou mi strachy plamene! Mám usnout v ohně mučednickém loži? Jsem připraven. Již děj se vůle Boží!“... Ó Jene z Chlumu, Bůh ti odplať věčně ta slova útěchy tak vítané! 6 Buď vedle Husa vzpomínáno vděčně i tebe, věrný český zemane, jenž nastlal’s největšímu Čechův muži na hroznou cestu aspoň hrstku růží!