Jest po výslechu. Žasnou protivníci:
Hus neodvolal, marně hrozil sbor.
Však zítra zví, jak taje na hranici
i nejzpurnějším kacířům jich vzdor.
l kyne Zikmund v hněvném rozechvění
a Mistra vede stráž zpět do vězení.
Hus spoután ze sněmovní síně kráčí,
bled na smrt, chorý strastmi žaláře.
Ač nezhroženost v oku se mu zračí,
přec smutek, bol mu zírá ze tváře;
i zalkal stržen žalu vlnobitím:
„Můj Bože, jak se opuštěn tu cítím!
Ó vlasti, tebe, tebe duše žádá,
jak věrnou bys mi dala záštitu!
Však zde jen nenávist, zde faleš, zrada
a nikde pravdy, nikde soucitu.
Jen kletby slyším, jenom zášť zde zkusím
a sám a sám – tak na Golgatu musím.“
Vzdech bolně. Smrti mrak mu duši stíní...
A přec se mýlil, nebyl opuštěn.
Hle, jeden z Čechů ve sněmovní síni
se tlačí davem v před a spěchá ven.
Nic zášti nedbaje, ni nerozumu,
jde za Husem muž věrný – pán Jan z Chlumu.
A již se přibližuje k mučedníku
a tiskne jemu pohnut pravici;
za stálost v pravdě vzdává mu hold díků
a mluví k Mistru slova těšící
a povzbuzuje ku věrnému boji
až do konce, ať to i život stojí.
Hus mlčel. Oko jen se zarosilo.
Až v žaláři pak zvolal v pohnutí:
„Dík, pane Jene! Jak mně milé bylo
tvé přátelské tak ruky stisknutí,
mně, jemuž vše co kacíři tu klne
a strojí muka smrti hrůzyplné!
Tvá slova lásky zněla v chvíli temnou
jak vřelý pozdrav vlasti milené.
Můj Ježíši, jen Ty, jen Ty buď se mnou
a pak – co jsou mi strachy plamene!
Mám usnout v ohně mučednickém loži?
Jsem připraven. Již děj se vůle Boží!“...
Ó Jene z Chlumu, Bůh ti odplať věčně
ta slova útěchy tak vítané!
Buď vedle Husa vzpomínáno vděčně
i tebe, věrný český zemane,
jenž nastlal’s největšímu Čechův muži
na hroznou cestu aspoň hrstku růží!