Po Bělohorské bitvě řadou let
Sas do Čech nájezdné své pluky ved.
A mnozí z Čechů pod jich praporem
z vyhnanství vrátili se v rodnou zem.
Však do Prahy kdo z nich byl zavítal,
ne blahost v duši měl, spíš hněv a žal.
Co bylo zářné kdys – zlob zhyzdil kal,
co matné, zvrhlé – osud ponechal.
Hle! Českých mučenníků dosavad
lbi z věže trčí, jak je zřadil kat.
Jen svaly zmizely s nich, očí, vlas,
dravému ptactvu padše za pospas.
A holé lebky zbyly jedině –
podivný šperk na šíji obryně. –
S žalostí poutník vzhlíží ku věži;
z lbí jedna jeho otci náleží.
Leč chuďas neví, která že to z všech?
Před smrtí otcovou prch, uštván, z Čech.
A zas, však zlícen, hledí k lebkám těm,
že tlít by dávno měly pod drnem.
Proklíná osud a proklíná svět,
že bez pohřbu je nechal tolik let.
A volá k Bohu: „Sám už soudcem buď!
Dravými blesky věž tu vrhni v suť!“
„A od paty až po vrcholku hrot
do Vltaviných vše to smetni vod.“
„By, co lbím odepřeno do těch dob,
svůj posléz v rozvalu tom našly hrob!“ –
Bůh spravedlivou vyslech žalobu,
a nenechá lbí déle bez hrobu.
Však důstojnější, nežli v rozvalech
jim úklid v posvěcených schystá zdech.
Tma po všem nebi; půlnoc blízka jest:
na dvéře chrámu zabušila pěst.
Klíč v zámku vrznul, v spěch se otočil,
a na práh dveřejí kněz pokročil.
A temnější než sama noci tma
se před ním vynořily stíny dva.
„Buď chválen Bůh! Já po vás touhou mřel,
a na běh rafijí co chvíli zřel.“
„Čas kvapí bystřinou; jak svitne den,
nesmí z nás nikdo být zde postižen.“
„Již vejděte! – Drahé-li máte lbi?“ –
„Všech dvanácte; ni jedna nechybí.“ –
A skříni pozvedli a nesou v chrám,
cestou jim svítí matný svíce plam.
A před oltářem, na němž Kristus pní,
jim zeje v ústřet otvor podzemní.
Zde stanuli. – Modlitbu skončil kněz,
a po té v podzemní se kobu snes.
Tam lebky do řad zbožnou obsluhou
klade a sčítá jednu za druhou.
A pohřební že v obřad nezní zvon,
v náhradu orloj slal svůj dumný ton.
Ten každou leb, dopadší v svatou zem,
provází novým táhlým úderem.
Kněz vážně sčítá: jedna, dvě – až v sled
dunivých rázů dvanáct napočet.
S posledním rázem v posvěcený sklep
z dvanácti poslední též klesla leb.
A po obřadě klekli všichni tři,
dík za zdar šepcí k Synu na kříži.
A těžkou zvedše desku z mramoru,
ji přimkli pevně k ústí otvoru.
Pak opuštějí hostný Páně dům,
dadouce „s Bohem“ drahým ostatkům.
A nikdo neví kromě druhů těch,
kdo noc tu v chrámových byl pohřben zdech.