Po českých nivách zdusaných
král bloudí duchy klet,
zrak podlitý je vytřeštěn,
a v mozku mátoh slet.
Strach v hrubé kosmy vlasy zdvih’,
a v jeho hruď i skráň
hněv povražděných Husitův
skryl hrůzy vzteklou saň.
I kluše polem v šerou noc
jak uplašený kůň,
s ním mstivých duchů nad hlavou
jde nebes mračná tůň.
Kam vstoupí: v pole, sad i les –
ó jaký hrozný zjev! –
tam pod nohou mu zbodanou
krev prýští se a krev.
Ať kročí na úpatí skal,
ať kročí na pažit,
vždy kroků jeho každý sled
je krví pln a syt.
A Zikmund kleká, zírá kol,
a ryčný jeho chvat
prsť černou hrabe pochvatem
na záplavu těch lat.
Však neukryl jich, rudnou přec,
jak zjevily se dřív,
a na polích i na nivách
jich všude na podiv. –
I přebíhá – vždy stejný zjev,
vždy stejná ňader tíž,
stop rudých množství roste v div
a kraj jich pln i říš.
Když rukou jednu zahrabal,
hned patou druhou vryl,
vše marno! stop těch příšerných
své duši neukryl. –
Ó hrozná práce, hrozný kvap,
sem tam ho smýká sen,
vždy paží duchů obrovskou
je rván a poháněn. –
V dál k Brodu kvapí ustrašen,
s ním v mraku na sta hlav,
jich hněv jej žene po polích,
kde průhon na Sázav. –
Hle, od Chotouně zášerem
kdo vstříc mu kráčí as?
Kmet vážný s hlavou schýlenou,
leč velký na úžas.
Šat řasný v půli opásán,
čerň kápě halí tvář;
má prostý sandál na nohou,
však nad temenem zář. –
I hovoří: „Aj přicházíš?
Nuž věru, dospěl čas,
bys brázdu ďáblem oranou
teď přeoral mi zas!
Tu brázdu, z které chrabrý lid
svou svatou hájil věc,
než na pláň lstivě vylákal
jej Mikeš Krchlebec.
Ten lid jest ukryt v oblacích
a dnes tě zahnal sem,
bys místo ďábla pluhem mým
táh’ brázdu úvozem.
Bys místo satanáše sám –
ty, zbojník lidských práv –
ta zašlá místa přeoral,
kde hrdin zhynul dav.
Víš, že mu posud bojovat
za pravdu věčnou seč,
že s cepem sirotků co noc
zde válčí panský meč.
A víš, že trupů na tisíc
v tu brázdu Bořek svál,
až po mrtvolách Leskovec
příč napříč přebíhal. –
Ty, králi, božím povelem
ji znovu zorat máš,
však lstivější jsi nepřítel
než onen satanáš.
Před jména tvého vyřknutím
i děsná strne směs,
jíž pyšný anděl knížetem,
an s nebes výše kles’.
Nuž, bojovníci v oblacích
již sneste žhavý pluh,
jímž Sigmund, hrůzy výstřelek,
vám hříšný splatí dluh!“
A z mraků ohnivý, hle, pluh
se k zemi snáší již,
šíř radlí dvakrát v rozsah jest
a kroják muže výš.
Vpřed, s bičem z blesků spleteným
a s žhavou otkou chlap,
má místo rukou orlí dráp,
a pařát místo tlap.
I strne král; vše marno jest,
v sten zaměnil se křik,
již k hřídeli ho upoutal
msty hrozný poplužník.
Kol hrdla žhavá jařma tíž,
a popruh s obou stran,
vpřed veden světcem Prokopem,
vzad pomsty ďáblem hnán.
Tak oře ...Hrozný jeho pluh
vryl do štěrku se vpříč,
dál nelze mu – a do beder
jej žhavý mrská bič.
Král svíjí se a vzpírá hruď
a zalamuje vaz,
mrak duchů nad ním: „Tuž se, tuž
a v jařmu dál se plaz!“
Jen svatý kmet když oprať stáh’,
pluh o stopu šel dál,
a na Prokopa prosebným
zří okem hrozný král.
Však světec odvrací svou tvář:
„Ty platíš jen svůj dluh;
ne já, leč z prosby duchů těch
dal zapřáhnout tě Bůh!
Slyš z mraků temný pomsty hlas:
,Jen dále, měj se v běh!‘...“
Král sténá. Prokop uzdou škub’,
a ďábel bičem šleh’.
A zas jej brázdou zarostlou
dál žene duchů dav –
a z Chotouně již přeorán
s půl úvoz na Čáslav.
Jak spousta mraků ohnivých
se valí z brázdy jíl,
leč pod krojadlem syčí krev,
a Zikmund sklání týl.
Vzpial v zápřeží se jako tur,
sten z prsou tisk’ se ven:
„Jak dlouho musím orat tak?“
„Bůh sám ti určí den!“
Však zase ďábel bičem šleh’...
Bděl Sigmund, děsně křik’:
„Ó lékaři, jak bleskem, hleď,
je utýrán můj dřík!
A jako jařmem stížen týl,
jak v uzdě brada jest!“...
„Vše znikne, pane, ztiš se jen
a vezmi léčnou tresť!“
I požil král a v lože pad’;
leč sotvy počal spát,
hned v lebce noh snů příšerných
zas hnízdo jal se tkát. –