Pokraj vlasti českým srdcím svaté,
přes dva věky – ó jak smutný čas! –
bílé ruce do okovů spjaté
Šumava nám strádá: zrak jí zhas‘,
srdce vadne, skloněna je hlava,
čelo stepáno je do krvava,
líce bledne, rudý siná ret;
hyne, strádá, hyne drahně let.
Ó těch časů, jež jí silou divou
zahubily dětí drahý skvost,
že i proudy vinoucí se nivou
obarvila krve horoucnost!
Ó těch chvílí bolesti a trudu,
když jí pěvce sápal dravý sup,
a tu skrovnou, chléb nesoucí půdu
dobrodruh vzal za kýžený lup;
když v ty chaty, roztroušené v polích,
uhostil se nepřátelův rod,
na štědrých by zahodoval stolích,
stáda pojil z křišťálových vod;
posvátné by třísnil otců hroby,
bohatýry vlekl do poroby,
a zlou kletbou, práva na pohanu,
děti písně měnil do balvanu.
Však kdo smrť, ten také život řídí,
bleskem vůle ničí jarmo pout,
hvězdy sype v hruď i skráně lidí,
myslím káže křídla rozepnout,
aby těmi nebeskými vesly
k zdroji síly své se znova nesly,
a ti všickni, v balvanech již snili,
kletby setřásli a znova žili. –
Mraky mizí, zjasňuje se doba,
v čacké mysli roste nový svět,
to, co naše, nesmí urvat zloba,
a co vzato, dobudeme zpět!
Mluvu otců, klenot nad vše dražší,
dědictvím buď děti bratrů všech,
jež kdys osud zaplašil a plaší
a již hynou na rtech ston a vzdech.
Sluncem lásky, čárný lék jež chová,
Šumavu si osvěžíme znova,
a své řeči vnadyplným květem
vykouzlíme sobě ráj i dětem!
Lhostejnému vědomí chcem‘ snésti,
kalným očím bystrotu a žár,
jarosť ňadru, mužnou sílu pěsti,
srdci lásku k práci, mysli zdar,
pevnou vůli chrabré hrudi dáme,
bratr bratru blažen vyjde vstříc;
nechať v odpor pluky tygrů máme,
zaženem je rojem lvův a lvic!
Každý rod a vlasť svou hájit bude,
třebas děsných hněvů příbojem
pěvců vábný ostrov – naši zem –
zhltit chtělo pomsty moře rudé!
Nechať zloba na nás křivdy páše,
svaty jsou nám řeč a právo naše
od Moravy ku hor Krušných davu,
od Krkonoš milou po Šumavu,
jejíž čarodějně krásný skvost
naším byl a bude na věčnost.
Nebojujem lstí a ostřím hrotů,
ale láskou, jarým ducha vzletem;
krásu, pravdu zanechat chcem dětem,
ne však kletby v ňadrech idiotů;
nechcem hadem kořisť chvátit v týlu,
ale křísit myšlénku a sílu.
Nuže, myšlénko, ty český meči,
nuže, sílo pravá, český štíte,
nad pomezím jihu nechť se stkvíte;
a ty, drahá, svatá česká řeči,
k nové slávě Šumavu nám zbuď...
s křivdou jdeme v boj; Bůh vůdcem buď!