Země české dědicové
usedli si v těsný kruh,
plane zrak jim, chví se rtové,
cosi šepce druhu druh.
S bábou svou tu svatý kníže,
Vojtěch, Ivan, Norbert, Vít,
a ten světec jemu blíže
moh’ by asi Zikmund být.
S Damianem Kozma, Crha
za Methodem v radu vklouz’,
nepokojně Prokop trhá
opatský si dlouhý vous.
Vedle něho svatý Jiří
na své kopí upřel hled,
po boku mu ještě čtyři
svatí sedí nebo pět.
Povstal kníže: „K vám i ke mně
co den letí výkřik sem:
,Dědicové české země,
spaste, spaste svoji zem!‘
Nebo zem, již zveme svoji,
věčný neklid, věčný svár,
snáší křivdy, v tuhém boji
nepřátel ji trýzní spár.
Svolal jsem vás v rajském sadu,
mám své Čechy stále rád,
aby každý dobrou radu
moh’ v té těžké věci dát!“
Ludmila tu svatá vstane,
kolem šíje rudý pruh:
„Všecky nářky, všecko plané,
pomoci-li nedá Bůh!
Pojďme všichni k trůnu Boha,
v klín mu složme velký žal,
spojme k prosbám ústa mnohá,
by té zemi požehnal!“
Povstal Method: „Řeči plamen
proti křivdám bych jim vnuk’!“
„A já sílu pevných ramen!“
zvolal Jiří v rady hluk.
„Jenom zvolna“ – Vojtěch svatý –
„slyšte také radu mou,
vnuk’ bych Čechům, jsou mi braty,
raděj rozum s rozvahou!“
„Ano, ano!“ Zikmund kývá.
„Pomoc bratrů!“ Norbert šplích’,
ale rada jeho splývá
v utajený sotva smích.
Všichni se již vystřídali,
přidali se k těm či k těm,
jenom Prokop tvář si halí,
škube vous a sedí něm.
„A co Prokop?“ – kníže ptá se –
„co by Prokop vnuknout chtěl
svojim Čechům milým k spáse,
z jejich bídy žel, ó žel!?“
Povstal Prokop, zvolna vece:
„Český lid je lidem mým,
třeba mnich jen prostý, přece
jednu radu pro něj vím!“
Všichni svatí mlčí v touze,
každý na něj patří tich.
Prokop však se usmál pouze
a jak bleskem berlou švih’.