Pošumaví.

Pošumaví.
Pokraj vlasti českým srdcím svaté, přes dva věky – ó jak smutný čas! – bílé ruce do okovů spjaté Šumava nám strádá: zrak jí zhas‘, srdce vadne, skloněna je hlava, čelo stepáno je do krvava, líce bledne, rudý siná ret; hyne, strádá, hyne drahně let. Ó těch časů, jež jí silou divou zahubily dětí drahý skvost, že i proudy vinoucí se nivou,nivou obarvila krve horoucnost! Ó těch chvílí bolesti a trudu, když jí pěvce sápal dravý sup, a tu skrovnou, chléb nesoucí půdu dobrodruh vzal za kýžený lup; když v ty chaty, roztroušené v polích, uhostil se nepřátelův rod, na štědrých by zahodoval stolích, stáda pojil z křišťálových vod; posvátné by třísnil otců hroby, bohatýry vlekl do poroby, a zlou kletbou, práva na pohanu, děti písně měnil do balvanu. 43 Však kdo smrť, ten také život řídí, bleskem vůle ničí jarmo pout, hvězdy sype v hruď i skráně lidí, myslím káže křídla rozepnout, aby těmi nebeskými vesly k zdroji síly své se znova nesly, a ti všickni, v balvanech již snili, kletby setřásli a znova žili. – Mraky mizí, zjasňuje se doba, v čacké mysli roste nový svět, to, co naše, nesmí urvat zloba, a co vzato, dobudeme zpět! Mluvu otců, klenot nad vše dražší, dědictvím buď děti bratrů všech, jež kdys osud zaplašil a plaší a již hynou na rtech ston a vzdech. Sluncem lásky, čárný lék jež chová, Šumavu si osvěžíme znova, a své řeči vnadyplným květem vykouzlíme sobě ráj i dětem! Lhostejnému vědomí chcem‘ snésti, kalným očím bystrotu a žár, jarosť ňadru, mužnou sílu pěsti, srdci lásku k práci, mysli zdar, pevnou vůli chrabré hrudi dáme, bratr bratru blažen vyjde vstříc; nechať v odpor pluky tygrů máme, zaženem je rojem lvův a lvic! Každý rod a vlasť svou hájit bude, třebas děsných hněvů příbojem pěvců vábný ostrov – naši zem – zhltit chtělo pomsty moře rudé! 44 Nechať zloba na nás křivdy páše, svaty jsou nám řeč a právo naše od Moravy ku hor Krušných davu, od Krkonoš milou po Šumavu, jejíž čarodějně krásný skvost naším byl a bude na věčnost. Nebojujem lstí a ostřím hrotů, ale láskou, jarým ducha vzletem; krásu, pravdu zanechat chcem dětem, ne však kletby v ňadrech idiotů; nechcem hadem kořisť chvátit v týlu, ale křísit myšlénku a sílu. Nuže, myšlénko, ty český meči, nuže, sílo pravá, český štíte, nad pomezím jihu nechť se stkvíte; a ty, drahá, svatá česká řeči, k nové slávě Šumavu nám zbuď... s křivdou jdeme v boj; Bůh vůdcem buď! 45