Do knihy na Ryzemburku.

Adolf Heyduk

Do knihy na Ryzemburku.
Vítán buď a zdráv, kdo na své pouti k těm zavítáš čarným končinám, bolestem kdo touže uniknouti ve Šumavin vkročíš velechrám, kde zněl ondy předků chorál svatý, nesoucí se dálných po chlumech, kdy říš Ottů chrlila své katy v povltavské nivy krásných Čech, kdy lid český, tábor lvův a lvic, na výšinách kolem Domažlic mečem práv svých Pýše hlavu srub‘, až jak divě zmetešená řeka, která rozlíceně krajem těká, utěsnána zrudla u Všerub. Vítán buď a zdráv! Zde sil svou duši; není těžkých útrap posud dosť, za soutěskou – slyšíš, jak to buší? – meče kuje dravčí hotovosť; chystáť zradu... Tuž se, česká paži, nežli s horských přivalí se cest, nedej zhubit ráje zlobou vraží, chraň těch krajů každou ratolesť, 49 a – nechť kmet jsi, muž neb jonák mladý, nechať útlá žena – v práva šiku s duší vřelou vpiš se s námi tady v nové řady božích bojovníků! Vítán buď, zdráv z nadšení pij vína, křídly ducha udus rodný svár, nežli supi od Sprévy a Rýna v srdce vlasti vetnou ostrý spár; na pomoc než lačné vezmou vrány, krev by střebaly jí z ňader rány, a Čech strádal, vlastní rod svůj moře, jako po nešťastné Bílé Hoře! Neústupně jako horské valy stůjme všickni, bratři, zas a zas, krev, již za vlasť obětí jsme dali, vzejde sluncem světu na úžas, aby zlíbalo tu zemi krásnou; nechať světa národové žasnou, jak lid český vznáší ze propasti svoji věčnosť láskou k svaté vlasti! 50