Při novém roku.
Opět Čas, jak oblak střelou žhavou,
v propasť věků starým rokem máv‘,
a nám stále se sklopenou hlavou
na stráži jest státi u svých práv,
a nám stále v běsném vášně vření
není klidu, není míru dosť:
v jedné straně číhá pokoření,
v druhé licoměrná úlisnosť.
Jest nám bdíti, jak u rodné chaty,
tak u rodné země horských bran;
vždyť za věkem věk, vždy jedovatý
nesnášel nám, leda hejna vran,
která tyla z bohatýrských trupů
nebo v klecích uzavřených hlav,
a za těmi zlosyn, dychtiv lupu
jako vlk, když padá v klidný brav.
Jest nám bdíti, aby v době kruté
v nástrah sítě nepadli jsme zas...
nuž, myšlénky v ohni víry skuté
v hradbu skrání naber každý z vás,
zdatnými se opásejte činy,
bystrosť v oči berte, bodrosť v hruď,
vaše paže budiž z oceliny,
ze zlata však věrné srdce buď.
94
Ne v titěrných hračkách plané ženy,
v mužné práci pochvaluj si Čech,
nepřítel vždy meč má napřažený,
byť se píseň chvěla na ústech;
nových činů touží doba nová,
jak nového slunce nový den –
v slávy vítězství kdo víru chová,
skutky musí býti odkojen.
Nezříte snad z mraků na severu
povždy na nás valící se bouř,
mníte snad, že chat to v lesa šeru
či pastýřských ohňů vábný kouř?
Ne, to smoud, jenž v luhy krásy tíhne
z hrozné výhně – zdiven, kdo ji zřel –
z jejíž lůna den co den se líhne
na tisíce zmijí: smrtných střel.
To jsou krby, kde se pouta kují,
v kterých závisť zardousiť chce svět,
a kol hrady, v nichž se vyučují
lidé lidi houfně zabíjet;
chcete mraky zaplašiti zvony,
prosbou, lkáním, sklánějíce tvář?
vzplaňte duchem, celé legiony
oslniť můž‘ jedné hlavy zář.
Či snad na báj dětskou spoléháte,
na ten věčně uspávavý lík,
v horské skrýši zastánce že máte,
s pláčem doufajíce na Blaník?
95
Ó těch klamů! Pouze v srdci vašem
světec dřímá, čin to zas a zas,
ale Jiřím, z Husi Mikulášem
nezrekovní loutkový náš čas!
Či snad na ty strmé horské valy,
na těch obrů věkovitý kruh,
na ty hvozdy, jež se v mraky halí,
na vod jarních lomozivý ruch?
jaké bajky nové lidstva době,
jaká hříčka nepatrných slov,
kterou sotva skonejší se robě...
za tím dávno uzavřel se rov!
Bránit-li se nebudeme sami,
pak tu drahou marně střehou zem
horští obři žuly pavezami,
dvěstěletých jedlí oštěpem;
marny bystřin peřestné jsou prahy,
marna nepřístupná propasť mlak –
Čas má křídla; což jsou plží drahy
těm, kdo vznést se mohou do oblak!
Čas v obdobě nové vždy se vrací,
částkou ztracen, částkou letí zpět.
„Děti stráže, k práci, k práci, k práci,
ztratíme-li vlasti, co nám svět?
ztvrdíme-li sebe v lidstva tísni,
co nám byly platny mlat a cep?
co ta skvostná kytka svěžích písní,
vedle ní-li není činů štěp?
96
Vše, co píle budovala dědů,
vše, co stavěl otcův umný ruch,
bude chrámem, chladným však jak z ledu,
náš-li klenby neoslní duch,
muhutně-li nepronikne v rodě
jeho věčně skvějící se zář,
nevzplanem-li láskou ku svobodě,
Vlasť-li nevzneseme nad oltář.
Běda zemi, kde se jinak děje,
lhostejným kde bohatýr i lid,
o předcích kde kmet tká epopeje,
dětmi však se nemůž‘ pochlubit,
kde jen honba po chlebě se vzmáhá,
přežitých kde výsad na pořád
dychtiv jeden, druhý vzdát se váhá,
spor množíce, aby třetí vlád‘.
Běda zemi, v které lásky není,
svár kde bují klamu na povel,
kde – drť slídy – smíšlení se mění,
plaché přízně lesk-li na ně sjel,
kde jen: „Věř a nebádej“ se káže,
„kdo tě šlape, k nohám se mu stel“...
zemi té Bůh nepodává paže,
aniž přichází jí spasitel.
Běda zemi, jež se zotročila,
požitku již schabil sladký dým,
kolébkou nechť rekův ondy byla!
Kde říš Faraonů, Byzanc, Řím?
97
kdeže dóžů loď jest stoveslová,
kde hvozd stěžňů moře na ňadrech?
vše čas ve záhybech pláště chová,
či to rozvál bouřný jeho dech?
Jenom pověsť zbyla, druhé kleslo,
skráň kdo vlasti zaviti chceš v laur,
vzletni srdcem, zdatnějšíť má veslo
v křídle svém, než onen Bucentaur,
jehož sláva skryta v moře hloubi,
porobených mámivým je snem –
s bezkřídlým se Sláva nezasnoubí,
pohrdáť i králův prstenem.
Nuže, vzhůru, k vědomí a práci,
ať než s rokem vystřídá se rok,
ostřím ducha do prachu se skácí
českých práv a dětí lačný zmok;
vzplaňte srdcem, chladní, vstaňte, spáči,
k dílu, k dílu, každý na svou stráž,
po palmách a lauru nechať kráčí
národa a slávy Mesiáš.
98