Trosky Šumavské.

Trosky Šumavské.
Tam s vršku opuštěný zcela svým zhaslým okem zírá hrad, čas v temných ryhách jeho čela zvěsť dražší skrývá nad poklad; nechť zvolna stará věž se řítí a klenba provaluje plec, přec písní pěvce hruď se nítí a tráva mnohou šepce věc. Kol polohlasem vzdychá doubí, a vážně hlavou kývá bor, a buk a jasan v lesa hloubi svůj šumný vedou rozhovor; a na nádvoří lípa stará pyl vonný vrhá z květných zdob a ve kštici jí muška hárá – vše ostatní juž kryje hrob. Leč na půlnoc, když měsíc jasný se plouží po zdech jako sen a bílý závoj svůj a řásný v kout kaple klade na kámen, 46 tu zvolna kámen ten se zvedá, a z hrobu stoupá šedý stín, jde k nádvoří a smutně sedá pod kypré lípy baldachýn. A bílá tvář se zarumění, a v zachvívání šepce ret: „Mé ždání dlouhé, každodenní, a syn můj nevrací se zpět. Má duše bloudí bez pokoje a čeká naň přes dvě stě let; jak dlouho snášet mám ty broje? Snad zítra, zítra naposled.“ – Leč v dálce stojí v plné broji on, Bílé hory svatá stráž, bylť poslední, jenž padnul v boji a v odpor zvedal statnou paž a mluví též: „Zda čeká asi ta její náruč, její ret? ó kruté chvíle, kruté časy, své matky věky nevidět!“ – I vzdechnul jsem, a vše se ztrácí – věk starý novým zaklopen, než srdce neustává v práci a v píseň tká svůj divný sen. Zdaž obejme syn matku svoji, zda matka někdy syna as? vždyť zachmuřeným vrahem stojí jim v cesty prostřed hněv a čas! 47 Ó písni, nes mne v hor těch skrýše, rob hrdiny kde upoutal, kde nouze slamou kryje chýše a v kopaninách roste žal; v ty pošumavské nes mne kraje, kde věky tepán hyne brat, a pomoz budit ony ráje a pluhem meče vyorat. 48