Zlý čas.

Zlý čas.
Ó jaký čas! Kde naše Vesna? kde čarný její čela svit? kde milosť půvabná a plesná? kde vláha oka? kdeže cit, jímž cudná hruď se něžně vlní? kde květů dech, jenž ňadro plní?... Zas hyne vlasť a hyne lid! Což Sever vždy nás strašit bude a záští sypat brvy spod a mračit svoje oči rudé a supy štvát na pěvců rod? což po způsobu loupežníků vždy v paži břitkou třímat dýku, by naše právo v prsa bod‘? Což vždy chce v srdci líhnout hady a ze rtů siných dýchat mor a honit nájezdníky zrady do rodných českých niv a hor? což věčně bude šklebnou hanou vlasť třísniti nám milovanou a rváti českých srdcí svor? 60 Což bude vždy nám loupit dcery, by vzrostl otrokyň mu dav, a vysýlat své pionéry, by do junáckých vnikli hlav a lestnou ďáblí úlisností v ně vrhli símě pochybnosti o svaté síle českých práv? Ó běda nám! Juž děti rodné od nepřátel si dluží zbraň, a šťasten, kdo ji hlouběj bodne a zří, že klesá kloníc skráň, že krvácí a šepce: „Synu! tys blah, což nevidíš, že hynu? Ó mstiteli náš, vstaň, ó vstaň! A protkni dravce kopím ducha, v hruď podlou svatý ponoř hrot, ať prchne chabých srdcí tucha, že zhyne vlasť a český rod; vstaň, veď nás ku vítězství práva, nechť krví třeba zrudne tráva, jen zmaříme-li klamů svod!“ 61