U Domažlic.

Adolf Heyduk

U Domažlic.
I. I.
Kmen vyrván hněvnou tučí zde leží pohroben, však od kořene pučí juž synek odnož ven.
Jak statnou otců stráží! Hle, bujarostí syt v tlum černých mraků vráží a roste pod blankyt. Juž v nebe z vůle Páně hrd míří temenem, by na mocné dal skráně hvězd skvoucí diadem. – Ó kéž by vlasti k děku, jak míza v ňadru dřev, v nás Domažlických reků též kolovala krev! 89
II. II.
Leží blíže skalní stěny vichorem les pokácený – či to porubaný vrah? Vizte! Semo tamo stojí čety poraněných v boji bez pomoci, že až strach!
Byl to les dřív nepřístupný, nebo s vojsky cizák zpupný? Hovoř, dubí kmete, mluv! Snad to hněze Juliana po srpnové noci z rána tábor divých křižákův! Ó kéž by nám bylo přáno uviděti také ráno, tak se umět statně bít, aby mohla každá víska z lestných zhoubců rubaniska volnosť plným douškem pít! 90