U Domažlic.
I.
I.
Kmen vyrván hněvnou tučí
zde leží pohroben,
však od kořene pučí
juž synek odnož ven.
Jak statnou otců stráží!
Hle, bujarostí syt
v tlum černých mraků vráží
a roste pod blankyt.
Juž v nebe z vůle Páně
hrd míří temenem,
by na mocné dal skráně
hvězd skvoucí diadem. –
Ó kéž by vlasti k děku,
jak míza v ňadru dřev,
v nás Domažlických reků
též kolovala krev!
89
II.
II.
Leží blíže skalní stěny
vichorem les pokácený –
či to porubaný vrah?
Vizte! Semo tamo stojí
čety poraněných v boji
bez pomoci, že až strach!
Byl to les dřív nepřístupný,
nebo s vojsky cizák zpupný?
Hovoř, dubí kmete, mluv!
Snad to hněze Juliana
po srpnové noci z rána
tábor divých křižákův!
Ó kéž by nám bylo přáno
uviděti také ráno,
tak se umět statně bít,
aby mohla každá víska
z lestných zhoubců rubaniska
volnosť plným douškem pít!
90