Odjíždí z Prahy na komoni,
meč pádný po boku mu zvoní,
a chmura stíní jeho hled.
Před branou města náhle stanul;
hněv ve zracích mu ohněm zplanul,
když obrátil se k Praze zpět:
„Ó město, plno sket a tmářů,
a odpadlíků, pletichářů,
a plno vád i rozporů!
V tvých zádech se další pobyt hnusí
poctivci Mikuláši z Husi,
věrnému sluze Táboru.
Jen drž se Říma – antikrista!
Však přijde čas, kdy pomsta jistá
i na vás bleskem přikvačí.
Já zaklínám se jménem Boha,
co budu živ, že moje noha
v ta mrzká místa nevkročí.“
A koně bodnuv dále jede.
Tu z Mariánské pouti vede
kněz tlupu zbožných v procesí.
Tím pestrobarvým lidu zjevem
a stera hrdel chvalozpěvem
se pod ním komoň vyděsí.
A v ráz se vzepnul divou mocí,
že, než kdo přispěl ku pomoci,
kles’ jezdec k zemi povalen.
Jak bezduch v krve slapu leží;
však milosrdnou rukou kněží
do Prahy zpět je dopraven.
Zde rozhlíží se, přišed k sobě,
v čí nalézá se složen kobě?
Zda hostitel mu jesti znám?
Ó jak se zhrozil táborita,
když poznal, kdo mu útul skýtá,
žeť arcibiskup Albík sám.
Škol pražských druhdy vzácnou zdobou
a u předešlých králův obou
osobním slynul lékařem;
teď v katolickém světě celém
jest předním církve hajitelem
a nejbystřejším písmařem.
„Já zapřisáh’ se jménem Boha,
co budu živ, že moje noha
nevkročí více do Prahy;
a nyní,“ zalkal bratr z Husi,
„mé svědomí mě kárat musí,
že nezdržel jsem přísahy.“ –
„Ó nikoliv! Tys po úraze
pomocí dobrých rukou v Praze,
kde se ti léčby dostane.
Ač jsme se druhdy střetli v boji,
já pod jednou, ty pod obojí,
zde bratři jsme a křesťané.“ –
„Tvá slova mír mi v duši lijí,
teď zvlášť, co smrti osten čiji,
a Hospodin mě k sobě zve.
Ó dovol, ať kněz táborita
mně v pouť tu duše pokrm skýtá,
chci umřít věren víře své!“
A arcibiskup, ač to bolí,
k žádosti nemocného svolí.
I přišel táborita kněz.
Ten zbožným vlastní církve slovem
blahost mu líčí v světě novém
a chystá cestu do nebes.
Pak opět k nemocného loži
přistoupil arcisluha boží,
lék ubohému hosti nes’.
Však příznaky mu věstí nové,
že sečteni jsou hosta dnové,
a zesnouti mu ještě dnes.
A proto vlídně k hostu vece:
„Jsa s Bohem smířen, nechceš přece
odjíti s hněvem na Prahu?
Tys vkročit sem se zapřisáhl,
nešťastný pád, hle! k nám tě vtáhl,
nezříš v tom boží ostrahu?
Ač víckrát jsme se střetli v boji,
já pod jednou, ty pod obojí,
cedíce drahou vlasti krev:
zde pod společnou střechou oba
nás boholibá svedla doba,
zde mizí rozkol, mizí hněv.
I doufám, že se jednou sklene
nad prorvou vlasti rozdvojené
most náboženské svobody,
jenž pod jednou i pod obojí
k společné tiché práci spojí
znepřátelené národy.“
Nemocný, jakby prorokovu
naslouchal nadšenému slovu,
naň zjasněný upírá hled:
pak u blahostném vece jevu:
„Zde, pane, není více hněvu!“
a k srdci matnou ruku ved’.
Chtěl ještě více knězi říci
na slova naděj vzbuzující,
však mdlobou schvácen nemoh’ dál;
jen „amen“ ze zsinalých retů
zalétlo k arciknězi kmetu...
Mikuláš z Husi dokonal!