Hus a Jan z Chlumu.
Jest po výslechu. Žasnou protivníci: Hus neodvolal, marně hrozil sbor. Však zítra zví, jak taje na hranici i nejzpurnějším kacířům jich vzdor. l kyne Zikmund v hněvném rozechvění a Mistra vede stráž zpět do vězení. Hus spoután ze sněmovní síně kráčí, bled na smrt, chorý strastmi žaláře. Ač nezhroženost v oku se mu zračí, přec smutek, bol mu zírá ze tváře; i zalkal stržen žalu vlnobitím: „Můj Bože, jak se opuštěn tu cítím!“cítím! „Ó vlastiÓ vlasti, tebe, tebe duše žádá, jak věrnou bys mi dala záštitu! Však zde jen nenávist, zde faleš, zrada a nikde pravdy, nikde soucitu. Jen kletby slyším, jenom zášť zde zkusím a sám a sám – tak na Golgatu musím.“ [5] Vzdech bolně. Smrti mrak mu duši stíní... A přec se mýlil, nebyl opuštěn. Hle, jeden z Čechů ve sněmovní síni se tlačí davem v před a spěchá ven. Nic zášti nedbaje, ni nerozumu, jde za Husem muž věrný – pán Jan z Chlumu. A již se přibližuje k mučedníku a tiskne jemu pohnut pravici; za stálost v pravdě vzdává mu hold díků a mluví k Mistru slova těšící a povzbuzuje ku věrnému boji až do konce, ať to i život stojí. Hus mlčel. Oko jen se zarosilo. Až v žaláři pak zvolal v pohnutí: „Dík, pane Jene! Jak mně milé bylo tvé přátelské tak ruky stisknutí, mně, jemuž vše co kacíři tu klne a strojí muka smrti hrůzyplné!“hrůzyplné! „TváTvá slova lásky zněla v chvíli temnou jak vřelý pozdrav vlasti milené. Můj Ježíši, jen Ty, jen Ty buď se mnou a pak – co jsou mi strachy plamene! Mám usnout v ohně mučednickém loži? Jsem připraven. Již děj se vůle Boží!“... Ó Jene z Chlumu, Bůh ti odplať věčně ta slova útěchy tak vítané! 6 Buď vedle Husa vzpomínáno vděčně i tebe, věrný český zemane, jenž nastlal’s největšímu Čechův muži na hroznou cestu aspoň hrstku růží!

Husova poslední noc.
Jest noc. Tmou hukot Rýnu zněl. Ruch v Kostnici už ztich. Vše spí. Jen v jedné z klášterních tam cel bdí vězeň, zabrán v modlitby. Dnes žije poslední svou noc a ví, že není naděje. Jen něco chvil a církve moc co kacíře ho prokleje. Žil pravdě, ved ku Kristu jen, jen světlo Boží šířil v tmách. A za to bude upálen, zde v cizině, všem na postrach. „Můj Ježíši, mou bídu zříš. Jsem opuštěn. Jen Tebe mám. Ó promluv, bouř v mém srdci ztiš a při mně stůj, ať neklesám.“ 7 Tak zaúpěl. Tak kleče lká. Pojednou vstal. Byl silen zas. Už jitra svit sem proniká a v duši vězně klid a jas. Hle, svatým vzdorem plá mu zrak a ohněm reků září líc. A Hus, byv sněmem souzen pak, jde hrůzné smrti mužně vstříc.

Upálení M. Jana Husa.
Ač parný byl den, celá Kostnice dnes se v úpalu před branou kupí. Jak pestrý to zástup! Tu laik, tu kněz; žen, mužů a žoldnéřů tlupy; a na hrdých komoních rytíři skvělí, i falckrabě Ludvík, jenž dneska tu velí. Tu pojednou tichne vše, panstvo i dav, a v jediný bod míří zraky všech hlav. Ó příšerný zjeve! Tam připraven už ční sloup, strmí hranice hrozná; a ku sloupu řetězem připoután muž, jenž plamenů muka dnes pozná. Kat s pochopy s přípravou hotov je zcela, jen rozkazu čeká, pot stíraje s čela, zda smí tedy začíti divadlo hrůz: To bude dnes upálen kacíř Jan Hus. 8 „Bůh s námi! Ten odpyká těžce svůj hřích,“ tak v skupině žen jedna míní. – „Jest kacíř!“ dí slyše to hranatý mnich; „ať proklatec zahyne nyní! Svou máť, svatou církev, jen tupil svým vzdorem a říše již nakazil bludařským morem, a ve svaté Trojici čtvrtým chtěl být. Ať peklo ho shltí; směl dále by žít?“ Však opáčně hovoří v popředí dál tří českých tam zemanů víra; hněv nad zlobou ukrutnou, hrůza a žal jim z užaslých pohledů zírá. I žehře Jan z Chlumu: „Hle, Mistr náš drahý, a nezdrtí, Bože, tvůj blesk jeho vrahy! On upálen! Což si to zasloužil? Čím? Že chtěl, aby kraloval Kristus, ne Řím?“ Tak láska a obdiv i mstivosti jed se v zástupu střídá a stihá, a mučedník zatím, ač ztrápen a bled, zrak planoucí ku nebi zdvihá. Hle, bludař a buřič a rouhač prý podlý – on neklne vrahům, on vroucně se modlí. Tak v muka a smrt by šel zlosyn a lhář? Vždyť obličej jeho jak anjela tvář. Teď – okamžik jen – v oku jakýsi třpyt; to vytrysklé slzy tam stály. Snad pozdrav to byl, jímž rozechvěný cit tu žehnal své otčině v dáli. 9 Než, falckrabě jinak to pohnutí cení; on doufá, že vzdor nyní v lítost se mění. I přiklusal s maršálkem k hranici blíž, by promluvil k Husovi naposled již. „Smrt čeká. Slyš naposled výstražný hlas, své církvi tak nevděčný synu! Ta teď ještě odpustí. Ještě je čas. Jen vyznej a lituj svou vinu. Ó nevzdoruj! Odvolej lži své a bludy, tak život svůj spasíš a ctěn budeš všudy. Nuž, odvoláš? – Povol! Sic svou počne kat a při sám Bůh zhyneš jsa na věky klat.“ Ztich mluvčí. – Dav trne. Všem tají se dech; děs muky zda smělce teď zdolá? – Hus pohlédl k nebi. Pak z hluboka vzdech a velikým hlasem teď volá: „Můj svědek jest Bůh, že jen pravdě jsem sloužil. Já Krista jen hlásal. Já po tom jen toužil, můj národ a svět Jemu k nohám by kles; a na to chci vesele zemříti dnes.“ Lid okamžik žasne. Pak zabouřil ryk: „Zhyň, kacíři, spurný a drzý!“ Jen přátelé z Čech šepcou rekovi dík a svírají meče a slzí. Však maršálek kynul, hněv z očí mu sálá. Kat hranici zapálil. Hranice vzplála. A z plamenů zaúpěl výkřiku hlas: „Můj Ježíši, smiluj se, – smiluj a spas!“ 10 A slyšte, teď vylévá trýzněný Čech v žalm z otčiny hrůzu své muky. On zpívá... až plamen mu v obličej šleh a umlkly velebné zvuky. Jen potichu modlitbou mučedník kvílí – je na očích, na rtech to znát – – ještě chvíli – pak posledních bolestí záchvat a děs – – a duch muže Božího k nebi se vznes... Již hranice hasne... Kat k pochopům stoup, by dokonal příšerné dílo. Dle daného rozkazu kácejí sloup a co na něm z mrtvoly zbylo. A pálí a rozbíjí ostatky těla a potom, jak nelidská zloba to chtěla, by po reku zmizel i poslední stín, ten popel a prach smetli v hluboký Rýn. – – Ať smetli! Ať zavířil radostný hluk, že svět zbaven „buřičské“ hlavy! Duch ubit se nedá. Ten s hranic a muk svá největší vítězství slaví. A tak s mocí vítěznou z prachu se vznesl i ten, co tam v Kostnici umučen klesl. Nuž, v Boží té pravdě, již zastával on, v té stůjme, tu hajme až v smrtelný skon! 11

Václav z Budova.
V zlaté Praze před radnicí se předivná veselka chystá; ženichy, hle, šedých kšticí jsou slovutní ctitelé Krista; a prstenem snubním jsou okovy, a oltářem příšerné trámoví a kat je knězem. Venku Lichtenštein chtě nechtě zří tlačit se diváků kruhy k oddavkám, jež české šlechtě byl připravil Ferdinand Druhý. Tam v radnici vyniká z ženichův čet pán Václav z Budova, velebný kmet, zrak jen mu září. Byl tak mnohou poznal zemi i víry a života taje; chloubou svou jej zvaly sněmy a hvězdou svou české ty kraje; i od králův býval i od lidu ctěn; než přec za svůj nejkrasší, největší den ten dnešní vítá. Náhle s tváře rázovité mu šlehají nevole plamy: Blíží se dva jezuité, Říma to družbové známí. 12 „Ó zdráv budiž“ – lichotí – „slovutný pán! My přišli jsme vychvátit z pekelných bran mu jeho duši.“ Stařec na to: „O mou duši že rozmilí patres se hlásí? Aj, toť sotva z vás kdo tuší, jak blažen jsem jistotou spásy. Ó vězte, i v hrůze, jíž nyní jdu vstříc, mne od Boha nemůže odloučit nic, ni smrt, ni peklo!“ „Ach, pán sebe sama šálí! Dle Písma i na živém dřevě neví nikdo, zůstává-li zde v milosti Boží či v hněvě.“ Tak jeden z nich prchlivě v odvetu dal; však hned na to ruce své skroušeně spjal a zbožně vzdechl. Václav z Budova se vztýčil: „Tak lhouce, mne získati chcete? Aj, toť satan, by mne sklíčil, své sluhy sem posílá kleté. Však Budovec nikdy se neuměl bát! Nuž, kdo že vás učil tak odvážně lhát ve jménu Páně?“Páně? „CožCož jste nečtli: Nás skrz Krista Bůh k spáse, ne k hněvu zde chová? 13 Což vám tajna Písem místa, kde Pavlova jásají slova: Já vím, v koho věřím; a item, já vím, že koruna slávy mi Vévodou mým se strojí v nebi!?“ „Ach,“ – pad v řeč mu jezuita – „jak bloudí ty pikhartské hlavy! Ten, co korun slib tak vítá, tu větu jen o sobě praví.“ „Jen o sobě? Nepraví: Mně jako všem, kdož milují Pána? – Proč zůstáváš něm?“ – A lháři mlčí. Kmet však horlí bez úlevy: „Má Loyola takovou plevu? Řekli jste, že žáden neví, zda v milosti jest tu či v hněvu; nuž, zde máte bibli, svůj vtip nechte znět; to slovo, jímž útočil na mne váš ret, kde stojí psáno?“ Vyslančíkům Říma nyní, jak zdá se, je parno v tom boji; mlčí, až z nich jeden míní: „Snad u Timotea to stojí.“ I propukl Budovec v pohrdy smích; pak k hněvnému pokynu pravici zdvih a zvolal: „Vari!“Vari! 14 „BibleBible cizím jest vám světem a jdete co Kristovi posli k Jana Husa českým dětem? Pryč ode mne, odstupte, osli!“ I našli ti mistři dva hned dveří směr a zmizeli, jako když do skalných děr se skryla zmije. Zatím Šlika před radnicí kat s nevěstou smrtí už pojí. A za nedlouho – úsměv v líci – i Budovec u špalku stojí. A hladě si šedivou bradu svou dí: „Mé šediny, jaké jste došly to cti! Den slávy svitá!“ Na to pak se loučí s Prahou a s víry i národa braty, za svou vlast se modle drahou, za Sion i za svoje katy. A zavířil buben – zžas diváků kruh – meč zasvištěl – – chrabrého písmaře duch se vznesl k Pánu. 15

Staroměstská poprava.
Noc černá již prchla. Však málo se tmělo tak zlověstných nad zemí českou kdy chvil; dnes přes hory doly to mrákotou znělo jak hrozného proroctví tajemný kvil. l nyní to jitro jak strnulé shlíží na královskou Prahu a hradčanskou tvrz. A jak nebýt smutno! Dnes Čechům se blíží den hrůzy a hoře, den krve a slz. * Jest záhy z rána. Prahou lkaly noc celou děsné pověsti a teď se davy lidstva valí na staroměstské náměstí. Tam záhy hrozivě se kupí kol lidu vojska cizí tlupy; teď vřiskly drsné povely a brány hned se zavřely. Jen vzdechy slyšet v tlačenici; a jinak v němém sděšení lid všechen zírá ku radnici, kdež trčí černé lešení. A špalek stojí na lešení a v levo muži zakuklení a v pravo s velkým mečem kat. Zda víš, co má to znamenat? 16 To zbožný vítěz Hory Bílé a jezovita Lamormén, ti svaté strojí kratochvíle vší české zemi v tento den. Máť dvacet sedm bohatýrů, že věrně hájili svou víru a svobodu a drahou vlast, dnes na špalek své hlavy klást. Slyš, s věží bije pátá právě a divadlo již počít smí. Kruh soudců used ku popravě a s hradu rána z děla hřmí. Jí v hukot mocný výkřik vpadá: „Toť heslo jest a na mně řada! Můj Ježíši, Ty s námi buď! Tys Soudce náš! Ty vrahy suď!“ A hrdě stoupá na lešení jak ku vítězství válečník, blesk hněvu v oku, bez zachvění, pán z Lokte hrabě Ondřej Šlik. Již kleká k špalku, bubny víří, kat Mydlář, mistr, dobře míří a již se hlava kutálí; pak ještě ruku uťali. Lid zaúpěl. Než, hlava nová nad popraviště vyčnívá; toť slavná hlava Budovcova a viz jen, jak se usmívá! 17 Pán právě triumf znamenitý nad dvěma slavil jezovity; teď bílý vous si hladí kmet a takto plesá jeho ret: „Mé šediny, jaká to sláva, již nenalez bych na trůnu, že za hodny vás Pán uznává, nést mučednickou korunu!“ Pak povzdech: „Bože, zlé jsou doby; zřím, vlast jak klesá do poroby. Ó chraň můj národ ztýraný a naprav naše katany!“ Meč zasvištěl, – ó lide český, ty slzíš, trneš jen, nic víc? Což nesdrtíš svých hněvů blesky svých ubíječů hříšnou líc? Ach, lid je něm. Jej hrůza svírá. On vytřeštěně na to zírá, jak třetí rek jde smrti vstříc, pán z Polžic to a Bezdružic. „Já se ctí prošel tolik zemí byv ušetřen i barbarem a teď smrt hanby losem je mi v mé vlasti, které sloužil jsem! Než, hltej jen krev věrných, Říme, my v Kristu přece zvítězíme, –“ a ještě nedomluvil ret, an odzadu kat hlavu smet. 18 A hle, teď Kaplíř k špalku kráčí, kmet stářím již se chvějící; sám kat si slzu stíral v pláči, než k ráně zdvihl pravici. – Můj Bože, není ještě dosti? Ach, soudcové jsou bez lítosti. Svůj lup rve dále mstivý hněv, meč hraje svou, dál teče krev. Muž za mužem kles, z Losů Otta a mnohý jiný dotrpěl. A jak se smála škůdcův rota, Jan Jesenský když na smrt šel! Tak výmluvně svých řečí plamem znal vítězit nad římským klamem; teď jazyk jemu vyříz kat a pak muž slavný teprv sťat. Tak mučedník za mučedníkem za vlast a víru cedí krev, tak vznešeně, jak zákeřníkem když zraněn zmírá hrdý lev. Teď bubny náhle oněměly. Hlas vůdce vojsku ústup velí. Lid v zoufalosti zastenal. Kat Mydlář práci dokonal....dokonal... Již večer rouškou smutku stíní den nešťastný, den krvavý. Jen staroměstská věž má nyní zřít ještě dohru popravy. 19 Hlav sťatých dvanáct – tak msta zuří – tam vyvěšeno na cimbuří ku výstraze všem rebellům a k radosti prý anjelům!... * Ó děsný ty ději, ó zločine Říma, ó jestli bych zapomnět na tebe měl, pak svadniž mé srdce! Pak v hrob ať mi hřímá jen soud svůj můj Bůh a můj Spasitel! A vy, naši ubití rekové víry, tam v nebesích slyšte náš obdiv a dík. Kéž mohl bych volat to v celý svět širý: Jsem kost z kostí vašich, jsem evanjelík!

Vyhnanci.
Byl krutý den. Mráz řezal v údy, střel ledných spousty sypal mrak a bílá, smutná poušť jen všudy, již mrská divý seveřák. Kdo chtěl by dnes ze smrtelníků v hor krkonošských vkročit říš? A přec – tam sněhem ve průsmykuprůsmyku, hle, houfec mužů stoupat zříš. 20 Jak prorok každý; čelo smělé a v zraku oheň nadzemský; jsou Bratrští to kazatelé, jich vůdcem Amos Komenský. Co závěj jim, v níž krok se boří? Co vichr, jenž tak burácí? Co všecko vůkol vůči hoři, jímž jejich srdce krvácí? Vždyť zřeli zhoubu domoviny a teď co Písma obránci jsou krutě štváni do ciziny; jsou psanci teď, jsou vyhnanci! Teď stanuly ty zjevy vážné na krkonošských výšinách, jež jako obrů hrady strážné tu chrání české země práh. Ach, oko v dál se zahledělo; než, všudy poušť, v niž pere sníh, tak jak by nebe zastřít chtělo ten příval hrůz, jenž Čechy stih. A když tak houf těch psanců zírá v zem tolikeré cti a běd, tu srdce hrozný bol jim svírá; vždyť vidí vlast svou naposled. 21 „Kdy, Bože, ruka tvá se vloží v ty zmatky dnů? Kdy povstaneš? Vždyť pravda Tvá, ta věčná, Boží, toť ten náš „jed,“jed“, ta naše „lež“. „ŽeŽe Kristův lid svých práv si žádá, to Řím za vzpouru cejchoval; toť pikhartství prý, vlastizráda, že chcem, by Kristus kraloval!“kraloval! „ŽeŽe Boha ctíme víc než lidi, aj, toť nás hřích, náš zločin byl; a proto štvou nás, nenávidí, – kdo z nás si toho zasloužil?“ Tak lkala exulantů četa. Pěst svírala se, ret se chvěl. Jen básník Labyrintu světa ten truchlil tiše, až pak děl: „Nech, duše, hloubání, kde vina, nech žalob, hrstko Kristova! Či mistrovat chceš Hospodina? Rciž oddaně: Buď vůle Tvá!“ „Jsou dnové zlí, – jdou horší, pustí; vlast rdousí Říma řetězy; než, Bůh zem Písma neopustí a pravda přece zvítězí!“ 22 Jan z Komny klek a hlavu sklonil, klek houfec celé družiny; a každý slzy vřelé ronil a líbal půdu otčiny. Jak zuří vichr! Bouř se vzmáhá, až stená horstva skalná hruď. A muži vstali. – „Vlasti drahá, ach, s Bohem buď! Ach, s Bohem buď!“.. Pak šli, kam Boží ved je osud, jen hoři a tak nebi vstříc; zem českou, nešťastnou až dosud, tu nespatřili nikdy víc.

Píseň vyhnanců.
Ó vlasti, rozchod začíná a bol a žal se množí. Jdem pryč a ty, máť upřímná, lkáš na smrtelném loži. A nelze nám a nelze zpět! Radš všecka muka vytrpět, než zradit pravdu Boží. Jen zatruchli, však nezoufej, ty rozptýlené stádce: v svém Bohu naděj smělou měj, On dosud světa vládce! 23 Ač zle svůj lid teď potírá, On brány Čech zas zotvírá a vrátí syny matce. A nevrátíš-li, Bože náš, a v cizině-li zhynem, my, nechať smrt neb život dáš, se přec jen k Tobě vinem. My víme, z labyrintů všech jdem k lepší vlasti na oddech a tam si odpočinem.

Píseň vyhnanců.
Konec všemu, rady není, úkol dokonán; rozbiti jsme, poraženi, Sion ztroskotán. Za svou kořist nás teď mají strůjci úkorů. Buďsi! Pro to nezoufají děti Táborů. Že lid Písma pozbyl cele vše, čím oplýval? Prapor náš vztek nepřítele přec nám nevyrval. 24 Jmění, vlast nám uchvátili, víru ale ne; to nám těší, to nám sílí srdce zraněné. Zhasla hvězda Českých Bratří, zhasla v mraku zlob; v záři nové však ji spatří plémě lepších dob. Česká zem svá pouta střese z mrtvých vstávajíc; pak i v hrobě usměje se ztlelá naše líc. Nyní ještě jen stisk ruky, „S Bohem“ naposled, a pak dále s žalmů zvuky do vichřice běd! Zemská vlast nás nepozdraví, však ta věčná přec; tam se dočká písně slávy český vyhnanec.

Odkaz J. A. Komenského.
Ó vidím tebe, vidímvidím, země rodná, tvé nivy kvetoucí, tvé ouvaly, tvá města, dědiny, tvá pole plodná, i hory, lesy, jež nás skrývaly. 25 Ať kdekoli jsem stanul na své pouti, já za tebe jsem lkával ku Bohu; i teď, kdy mám již v přístav hrobu vplouti, já zapomenout na tě nemohu. Již nespatřím tě. – Co ti věnovati, než poslední mne stihne mrákota? Ó přijmi jako odkaz dobré máti, co nejlepšího měla Jednota. Až budeš nad svým z mrtvých vstáním jásat, pak pravdu Boží zas si zamiluj, jak před národy počal ti ji hlásat Jan Hus, ten mučednický prorok tvůj! Zas buď ti drahým zasypaný nyní zdroj staroslavný, svatá kniha knih; z té čerpali si nejlepší tví syni svůj vznět a sílu útěch nezdolných. Kéž budoucí tvé plémě k tobě přilne, jak v lásce k tobě exulanté lnou! Kéž práce ducha s prací ruky pilné ti kdysi připraví žeň radostnou! A naposledy odkazuji tobě, bys pěstila své mlází ze všech sil. Ó nezamítej, užij v lepší době, co v prospěch mládeže jsem vytěžil! 26 Buď s Bohem! – Nyní bída jen a stesky se hostí po tvých krajích zpleněných; než, doufej! Pracuj! Jednou, lide český, se zas ti vrátí vláda věcí tvých!

U biskupa Háje. Z tolerančních dob.
Svých půvabů a vděků plné zřídlo lil parkem vůkol přerozkošný máj kol zámku v Chrasti, kdež své letní sídlo ve stínu lesů míval biskup Háj. U brány zámku v chudém horském kraji dva vážní sšedivělí starci stojí; jich zjev, ten pot na čele zbrázděném on svědčí, dlouhou pouť že měli sem. I prosí sluhu v šatě premovaném, zda vyslechne je církve hodnostář. A vlídný vzkaz když přán jim zámku pánem, tu usmívá se šťastna starců tvář. l vede sluha přes mramoru hrany dál v skvělé síně oba venkovany a než jich podiv změřil místa ta, už vítá kmety skvostná komnata. 27 „Co žádáte si, stříbrovlasí hosté?“ – tak v sluch jim libozvučný hlas se nes; a v důstojnosti přirozené, prosté stál před nimi, hle, mužný, vážný kněz. Z těch modrých jeho očí, z vlídných tváří to dobrotou a samou láskou září; však velebí to celý, širý kraj, jak dobrý, laskavý je biskup Háj. „Ó muži důstojný,“ dí starší z kmetů, „snad nad naší se prosbou pohoršíš, až z našich drsných neučených retů se dovíš, jaký ved nás k tobě kříž. Jen pověst o tvém srdci ušlechtilém krok nesla nám až sem za jistým cílem; vždyť nelze dřív nám umřít v pokoji, až tužbu nám tvá láska ukojí.“ Když oči kněze k další řeči zvaly, tu takto dále pokračoval kmet: „My přicházíme oba z horské dáli a krutě sešvihal nás zlý ten svět. Vždyť náležíme k sirotě té bědné, jež pláče za noci a vzdychá ve dne pod ostny koruny své trnité: Jsme evanjelíci, jsme Husité.“Husité. „AchAch, všecky skvosty otcův uloupili nám nepřátelé zlobou nelidskou; jen jeden přec jsme dlouho uchránili, náš klenot svatý, Bibli Kralickou. 28 Z té těšívali jsme se božskou přízní, když týrali nás lidé krutou trýzní; z té sílilo se srdce nám i sval, až do smrti by každý vytrval.“vytrval. „TakTak pečlivě jsme kryli poklad drahý, až přec, ó Bože, přišel smutný den, kdy zrada překročila naše prahy a ten náš klenot – on byl vyzrazen. A vzali jej a šklebně poplvali a nás pak v poutech do žaláře hnali. Co dál náš život? Pustina to slz, jak robátku když vzat je matčin prs.“prs. „NežNež, nedávno k nám přiletěly zvěsti, jež rozechvěly nás až do útrob; už na pospas prý nemá každé pěsti být ctitel kalicha a chudý rob. Už svobodu jak zářný oblouk duhy prý císař pán, náš dobrý Josef Druhý, chce nechat svítit v celou svoji říš, byť vévodil kde kalich nebo kříž.“kříž. „A odA od té chvíle neměli jsme stání. Nám srdcem šlehly staré plameny; a jest to jedno, jedno vroucí přání, s nímž k tobě jdem, ó muži vznešený. Ty můžeš růžový nám vložit vínek na ostny bolných našich upomínek; a ty – ty nemáš srdce z kamene: Ó vrať nám naše bible ztracené!“ 29 Tak prosil kmet. A biskup udivený v tvář starců zadíval se ctihodných. Pak v pokoj poodšel, kdež kryly stěny ve skvostných skříních dlouhé řady knih. A z těch vzal dvě, jež jen se leskly obě v své krásné vazby velevzácné zdobě. Pak navrátil se k prosebníkům zas, by takto odvětil jim na dotaz: „Ty zvěsti vám tak divné, dobří muži, jsou pravdou, budiž Bohu za to čest. Už nemá vaše víra ve podruží a v útisku jen bědný život vést. V mrak staré zášti píše smíru slovo svou tolerancí žezlo Josefovo a mnohá z družin vašich pospíchá, by stavěla už chrámy kalicha.“kalicha. „LečLeč, skvost váš, vaše bible, moji drazí, ty dávno asi shltil ohně plam; mám jiné však, jen Kralic lesk jim schází, a ty vám s radostí zde podávám.“ – – Ach, jak byl dojat šlechetný ten dárce, když popatřil na šťastné nyní starce, jak pohnut, rozechvěn teď každý z nich se chopil drahé svaté knihy knih! Jich líce radostí se ruměnily a šíje ku knize se shýbala a ústa za slz, jež se z oka lily, dar vzácný líbala a líbala. 30 A jako šťastné, rozjařené děti tak nahlas zajásali bodří kmeti: „Ó dárče dobrý, pomiluj tě Bůh! – Co bude za ten poklad náš teď dluh?“ „Váš dluh?“ dí biskup. „Věru, pravdu máte. Nuž, slyšte tedy požadavek můj: Až čítat budete v té knize svaté, i na mne někdy duch váš pamatuj! Vždyť v zemi běd a slz a nepokoje i mně též nejsvětějších útěch zdroje, v nichž duch vždy jako kouzlem obživne, se proudí jen z té knihy předivné.“předivné. „KéžKéž zašumí Duch Boží mocným letem, kéž zahučí těch zdrojů hlubiny! Pak svatá láska rozleje se světem jak rozvodněné horské bystřiny. A bude smyto, bude odplaveno, co zohyzdilo křesťanstva kdy jméno, a bude celá česká rodina pak srdce jedno, duše jediná!“ A tím se loučit chce ten věštec lásky teď s kmety, jimž se jiskří ve zraku. Než, starší z nich ten tich si hladí vrásky, až takto znikl blahých rozpaků: „Ó sluho Boží, kterak ctíme tebe! Tvá slova zní nám jako hudba z nebe. Jen jedno ještě na cestu nám dej: Ó požehnej nám také, požehnej!“ 31 „Jak, lidé dobří? Požehnání chcete? A o to mne že v pravdě prosíte? Což zapomněl jsijsi, horlivý ty kmete, že římský kněz jsem já, vy Husité?“ – – „Co Řím? Svou slávou poctil Bůh tvé skráně. Tys apoštol! Tys vyvolený Páně! Ó korunuj ten dnešní s námi děj a požehnej nám ještě, požehnej!“ I slyšel kněz své srdce mocně tlouci. – A kmeti klekli, každý jak by zmlád. A mluvil dobrý biskup slova vroucí a na šediny starců ruce klad. Tam v parku pělo to a klokotalo a s nebe slunko jen se usmívalo; to nad knězem a jeho přáteli se Pán Bůh rozradoval s anjeli. Když vstali kmeti, naposledy ještě si starší takto srdci ulevil: „Ó dobrý kněže, Pán On povždy těš tě, to za tu svatou rozkoš těchto chvil! Nás upomínka na šlechetnost tvoji kdys potěší i ve smrtelném boji; leč, chud je našich vděčných srdcí žár; jak splatíme tvou lásku a tvůj dar?“dar? „Ó poslyšÓ poslyš, věrný sluho Spasitele! Tvá hruď se ještě mužnou silou dme: nám na hlavy však věčnost sníh svůj stele a věř, my se ctí zšedivěli jsme. 32 Skrz zlou i dobrou pověst, blahem, žalem jsme šli za Vůdcem svým, svých duší Králem, a ač jsme nuzní, – svatou jeho věc jsme hájil každý vždy co poctivec.“poctivec. „ZříšZříš na rukou zde zjizvené ty pruhy? To kdys se okovy tam vryly tak. To tělo zde – to přestálo boj tuhý, když kdys je mrskal antikristův brak. V ty tváře zde nám plvali své sliny a prachem smýkali nás za šediny; a co vše sneslo toto srdce zde, jen Bůh to na světlo kdys vyvede.“vyvede. „Ó divíš seÓ divíš se, že časem s kletbou žhoucí jsme pomstu volali na Říma líc? – Nuž, věz, co poznali jsme zjev tvůj skvoucí, my odpouštět chcem a ne klnout víc. – Snad nepohrdneš tím, co dát ti chtějí dva starci, jenž se nad hrobem už chvějí. Rač přijmout za pomněnku na kmety teď požehnání od nás také – ty!“ A stařec ruce vztáh. I žehná knězi jak modlitbou, tak slzou roněnou; a kmeta nadšení to nemá mezí a biskup stojí s hlavou skloněnou. – A venku v sadě květy naslouchají a větřík májový on dech svůj tají; snad uslyšel, jak zavál po polích vzdech míru Táboritů zetlelých... 33 I objal biskup divné hosty svoje, a pohnut hluboce jim s Bohem dal. Pak v komnatě své, u okna tam stoje, se v sladkobolné snění zadumal; a z očí lil se slz mu vřelý příval. – I po letech pak o tom hovoříval, že nikdy nepocítil slasti té, jak když mu žehnali dva Husité. A jaká teprv radost svitla v trudy, když oba starci vrátili se z cest! Jak zajásal lid Písma vůkol všudy, když uslyšel o toleranci zvěst! Jak žehnal každý knězi šlechetnému! Vždyť ještě podnes lidu sionskému zní v paměti to jako tklivá báj, jak mluvil a jak jednal biskup Háj.

Čeští písmaři.
Znáte je – ty drsné zjevy z dob hořkých robot, han a běd? Tam v duši svatý žal a hněvy a v oku chrabré víry hled? Srdce jen pro pravdu Boží jim tlukou, Písmo – to poctivou mozolnou rukou třímají nad české poroby mukou při pluhu, před pány, v žaláři! – To bývali čeští písmaři. 34 Znáte je – ty znalce Slova, jak mečem Ducha soků pych, jak vtipy kněžstva papežova vždy vhánět znali do úzkých? Před soudy, pouta kde hrozí a rány, citují Písmo jen na všecky strany, často i chorálem překvapí pány klidně a s úsměvem ve tváři. – To bývali čeští písmaři. Znáte je – lid nuzný, prostý? Jsou psanci svému národu, a přec jen lidstva svaté skvosty vždy hájí oni: svobodu. „Vari, my nebudem porobky Říma! Vari, co ducha kde v okovy jímá!“ Tak z jejich hrdel a chýší to hřímá, ať si je tepe svět po tváři. – To bývali čeští písmaři. Znáte je – ty kněze z chýší, to „apoštolstvo holoty,“holoty“, jež slzou psalo v temnu skrýší v hruď lidu odkaz Jednoty? Po sklepích, doupatech, za bouřných nocí, kolem ať slídili mstychtiví soci, proroctví naděje hlásali s mocí, jisti, den lepší že zazáří. – To bývali čeští písmaři... 35 Jich ducha dítky vymírají, anebo pláčou potichu, tak mnozí tím že pohrdají, co otcům bylo za pýchu. Avšak i těm ze slz naděje zírá, z bolestí, jimiž věk tento se svírá, v plápolu novém až zrodí se víra, duch národa zas že se rozjaří a zas budou čeští písmaři!

Toleranční apoštolé.
Nad Šaryšským Potokem večera stín svůj závoj tam od pusty spřádá; již po městě zmlká ruch denní a čin, a v příbytky ticho se vkrádá. Slyš! Pojednou mohutný hlaholí zvon a v ulicích hemživý počíná shon, a v kolej, kde Kristovy vědy je trón, dav studentstva chtivě se valí, jak houfy by orlů tu vstaly. I tlačí se v modlitby posvátný dům to junácké rytířstvo Krista a zástupem šepce otázek tlum, co nového asi se chystá. „Proč svolal nás zvon sem v tak nezvyklý čas? Což strojí se k boji snad půlměsíc zas? Či hrozí nám od Vídně nemilý vzkaz? 36 Kdo záhadu rozřešit umí?“ tak chrámem to šepce a šumí. Než, náhle ruch zmlká; ztich všeliký ret; dav velebnou postavu zočil: jest rektor to koleje, ctihodný kmet Szent-Györgyi, jenž v svatyni vkročil. A jaký to čilý dnes starce je chvat! Již na kazatelně zříš šedivce stát, již slyšíš jej ku Bohu volat a lkát a po vzdechu víry vždy smělé dí takto kmet nadšen a vřele: „Ó syni moji! Vyvolenci Páně! Ty Arpadovo mužstvo mladistvé! Zda nežádáš si, aby tvoje skráně Pán poctil jednou věncem slávy své? Nuž, slyš! Já Boží řeč mám nyní k tobě. Jdeť o koruny věčné! Vyvol sobě.“sobě. „VyVy všickni víte, drazí juni moji, čím byla kdysi světu česká zem, když k nejsvětějšímu se zdvihl k boji lid její pod Žižkou a Prokopem, když Husité svůj válečný zpěv smělý od Baltu až v ty Karpaty nám hřměli.“hřměli. „ToTo boj byl veden o při Jezu Krista! To zápasila pravda, válčil Bůh! 37 To jařmo tyranův a Antikrista tam poprvé střás slavně chrabrý duch! To v malomocné zlobě zalkal ďábel a raněn smrtelně zaúpěl Bábel!“Bábel! „JenJen z prachu Husova, jejž v Rýn sběř smetla, se zrodil Luther, Cvingli, Kalvín nám. Jen kalich husitský tu dráhu světla ukázal novým lidstva dějinám. Jen za těch českých bohatýrů stopou den nový rozbřesknul se nad Evropou.“Evropou. „I toI to vám známo, jak ze záplav krve pak vzešla Českých Bratří Jednota; jak růže nebes zkvetly tam, kde prve vše hubil Říma mráz a mrákota; vždyť Komenského krásné ideály i mne i vás, ó drazí, odchovaly.“odchovaly. „NežNež, kdo by radil, Hospodine, Tobě, kam Ty máš vésti lidských dějů běh? Kdo neslyšel z vás, kterak škůdců zlobě dal zplenit Pán ty žírné nivy Čech a jak jen zoufalosti poušť tam němá se rozstřela pod římským Anathema!“Anathema! „CoCo pravdy Boží bylo tam a světla a všecken víry utěšený skvost, ach, ve hrob hrůz a zmaru strašně smetla to fanatismu slepá zuřivost! 38 A nad Siona rozbitými trupy se vznášeli jen Loyolovi supi.“supi. „A jestliA jestli k nebi porubaných davy svůj kvilný nad tím povznášely hlas: až dokud, dokud, Pane svatý, pravý, nad vrahy nesoudíš a nemstíš nás? – jakJak měla tím se zachvět česká země, když hlučně hýřilo v ní cizé plémě?!“ –plémě?! – „NežNež, dosti o tom... Ač jsou mdlá má slova, vám slza s hněvem v oku zápasí. Radš lepší zvěst ta doba Jozefova nechť ústy mými teď vám ohlásí. A ctíte-li, co Římem bylo kleto, nuž, přišla chvíle, – juni, dokažte to!“to! „DivDiv veliký se udál v české zemi! Jak zazněl s trůnu tolerance hlas, hrob církve ubité, již dávno němý, se otvírá. A škůdcům na úžas lid zvláštní, – Husův lid tam z mrtvých vstává a vděčné Hallelujah provolává!“provolává! „I líbáI líbá v slzách ta svá Písma svatá, jež ušla Koniášům zuřivým, a muž i žena, kmet i jinoch chvátá se přiznat ku kalichu, k otcům svým; a přes hrozby a světa chechtot šklebný jdou pravdě Boží stavět modlitebny.“modlitebny. 39 „VšakVšak pojednou jim klesá ruka čilá a z hrudi bolestný se dere vzdech: Co prospěje zdar všeho toho díla, když nezazní hlas Boží v síňcích těch? Kdo bude stádce vodit ku prameni, když sluhů Slova, kazatelů není?“není? „TakTak zaplakal a podnes, podnes pláče ten tříbený, ten český Izrael, zda zniknuv léčí lovce jako ptáče bez vůdců na novo by zhynout měl; zda zas má býti lupem živluživlů zrádných: když žeň tak mnohá, dělníků však žádných!“žádných! „AžAž přes ty naše Karpaty a Tatry, až sem do Šaryšského Potoka se pláč ten vznáší, prose nás co bratry, již ctíme téhož spásy proroka: Ó potěšte zem českou, mučednici! Ó pošlete nám žence na vinici!“vinici! „Ó synáčkovéÓ synáčkové moji, mužstvo Páně! Vy tušíte již řeči mojimojí cíl. Vám v oku jiskří se, vám planou skráně, vy neoslyšíte ten český kvil! Z vás půjdou do Čech někteří, to hádám; to pro Boha a pro Krista dnes žádám.“žádám. „VásVás neodstraš, že z drahé byste vlasti se brali ku cizímu národu, 40 jenž probírá se teprv z ran a strastí a z přemocného díla podvodu, jenž nemá nic po děsném zdrancování leč biblí, naději a vzpomínání.“vzpomínání. „VyVy nedbejte, že v zemi tolerance ze země svobody by šel váš krok; to v zem, kde Písma bratrstvo co psance si zvykl týrat starý zpupný sok a kdež by skrze soužení as mnohá se brala za Kristem i vaše noha.“noha. „VásVás nelekej ta mluva česká, cizí, již dosud nezná, neslyšel váš ret; tou obhájena pravda Boží ryzí, tu naučil se ctíti hrdý svět. Duch svatý vám ji bude v ústa klásti a naučí vás stádce Boží pásti.“pásti. „VyVy pomněte na apoštolské pluky: kdo větší úlohu kdy na se vzal? Jak ovce bezbranné šli mezi vlky, a aj, kdo moci jejich odolal? Ať hořem brali se a pustinami, Pán vítězil v nich, mluvě: Já jsem s vámi!“vámi! „A takA tak i s vámi bude ten Král králů, kdo v Husovu se odhodláte zem. On zdvihne z mdlob vás, potěší vás v žalu, On obhájí svým mocným ramenem. 41 Vždyť On to jest, jenž mnou vás prosí: Jděte! Ať český Sion zpleněný zas zkvete!“zkvete! „A jednouA jednou pak, v té vlasti vaší nové boj výborný až bude dokonán, pak vděčně budou slavit příští dnové a poctí vínkem věčné slávy Pán ty první dělníky na svaté roli, ty české toleranční apoštoly!“... Tak promluvil Štěpán Szent-Györgyi. – Ta řeč jak ze sopky láva se lila a starcova slova jak dvousečný meč se do duší studentstva ryla. Kmet nadšením v srdci hned hořel a plál, hned soucitem jat zase slzel a lkal; pak sděliv, co Kinský a Nagy také psal, o pastýře prosíce smělé, již skončil u modlitbě vřelé. l zabouřil jásot nad tím, co řek, z řad přítomných junáckých druhů; a Kováč a Molnár a Szalay a Végh, ti první jsou z Kristových sluhů, jenž srdnatě zvolali: „Pán to chce mít! A proto my chceme v tu českou zem jít. A Kristovo slovo náš meč i náš štít! Ty sám srdce mužné a čisté nám stvoř k tomu, Ježíši Kriste!“ 42 Tak zvolali směle a směle též šli v zem nezměrné slávy i trudu, by zryli, co udupal nepřítel zlý, by vzdělali bědnou tu půdu. Dost zažili strastí, dost smíchu a han; však věrné jich snaze přec tak žehnal Pán, že zas zkvetl zpleněný sionský lán, jenž dnes vije díků svých věnce pro chrabré ty uherské žence.

Našim tolerančním kostelíkům.
Zpěv umí často velebiti hrady, v nichž mnohý tyran slavil orgie. I boháčů též paláce a sady svým kouzlem ráda píseň ovije; ta opěvuje ssutin chmurné vnady a světí hymnou chrámy Thalie. Však která píseň o vás, o vás dýše, vy Boží naše toleranční chýše?! Ach, jste vy ovšem zvláštní, divné dómy v tom slohu bídy v zeď vám vtlačené. Jak Lazarové vedle chrámův Rómy! Jak zjevy psanců po vsích schoulené! Jak trosky, jež nám hněvů Božích hromy zde nechaly ze slávy ztracené! Jak měly ctít vás světa pyšné zvyky, vás, nuzné toleranční kostelíky? 43 A jaký lid to měl vás za své stany, tak spurný i v té svojisvojí chudobě! On odmít Řím, ten slavný, milovaný; on děl, že nehodlá žít v porobě; on radši volil útrapy a rány; on radši volil posměch na hrobě! Jen slyšet když prý může Boží slovo a vzývat svaté jméno Beránkovo! Co zasloužila jste než pohrdánípohrdání, vy kacířského bludu doupata? Či měl snad Řím vám změnit v slitování své anathema: „Buďtež proklata?“... A přec, vy stany slz i radování, vy chudá lepších věků poupata, ač zubem potupy jste ohlodána, vy draha jste nám. Buďtež požehnána! Tak dlouho ležel Sion rozdrcený, jak na vždy pohřben v hrozné propasti. A vítěz krví věrných opojený on s chechtotem jen hlásal po vlasti, duch Husův, teprv nyní vyhlazený, že nemá více Římem otřásti. Tu, chrámky naše, vás povolal osud, a svědčily jste, Hus že žije dosud! Znak práva v Kristu, slavný kalich rudý, co za něj Tábor bojoval a kles; ty vyhnancův a mučedníkův trudy; ten prorocký jich tužeb vzdech i ples; 44 to v hrobě tlelo vše co lež a bludy, – vždyť pravdu Bůh by ku vítězství nes? – Tu, kostelíky naše, vy jste vstaly: Bůh znal se k otcův při a škůdci – lhali. To slovo Boží, našich předků síla, to vyhlazeno bylo z kořene, a ruka Koniášů dorazila, co z ducha zbylo vlasti znuzené. Však nastojte, – zda zloba o tom snila? – to slovo vstává z muk a plamene a staví toleranční kostelíky a zas svolává Boží bojovníky! Jste chudičky, ó Béthely vy naše, a přec nám dražší dómů nádherných. Vás Hospodin na vzdory Satanáše nám za pomníky na památku zdvih, že svět ať po staletí křivdy páše, Pán přec zůstává vždy obhájcem svých. A chudý ráz váš? Jeho žal, on praví: Hle, národe, to zbylo ti z tvé slávy! Jste chudičky a přece nám tak drahy! Z vás proud vod živých do pustin se lil. Za základ pro věk lepší, pro věk blahý pláč radosti vás kdysi zasvětil a za tmy vůkol, přes ty vaše prahy se béře lid, by pravdě Boží žil. Vám ozdobou jest místo klamné krásy to zvěstované ve vás Slovo spásy. 45 Však řidnete již! Slohem lepší doby věk rovnoprávnosti vás odívá; již věžmi shlížíte na světa zloby, již varhan zvuk se ve vás ozývá. Než, ať čas bouřný promění vás v hroby, ať nové slávy věk vás ovívá, vždy poctí Sion slzou svou a díky ty toleranční naše kostelíky! 46

Kníže pokoje.
Izaj. 9, 6.: ...nazváno bude jméno jeho... Kníže pokoje.
Zvon dějin vyzvání veliké svitání, temnoty proráží veliká zář. Od stáje betlémské zní zpěvy nadzemské, vichrem a vánicí svítí v svět lkající Knížete pokoje vznešená tvář. Ach, Králi nad Králi, věkové čekali Tebe, Tvou lásku, Tvé žezlo, Tvou říš. Vidiny proroků, úpění otroků, útrapy národů toužících v svobodu – duch lidstva vzdychal tak, přijdeš-li již. Přišel’s. A v rozzbroje poselství pokoje zaznělo útěšně pro všecku zem. A co z úst anjela zem kdysi slyšela, a zač jsi Ty, Pane, dal žití uštvané, není a nebude zhaslým to snem. [49] Koho kde pozdraví pohled Tvůj laskavý, tam v duši zmítané tiší se vír. Do srdcí soužených, svědomí zraněných, v strachy a úžasy, v smrtelné zápasy přináší útěchu, sílu a mír. Byť světem na chvíli zloby i bouřily, Ty, Kníže pokoje, zvítězíš přec. Nad spory, nad vzdory Tvé vlají prapory! Slepota zástupů nezdrží v postupu Tvé, Bože, království, – tvou, Kriste, věc! Tak s dobrou nadějí strastných dnů závějí cestu si razíme v nový zas rok. Ač obzor před námi zahalen mlhami, přec nám i v nich plane světlo, – to Tvé, Pane; v něm jen, jen v něm vždy veď každý náš krok!

Pod korouhví naděje.
Mat. 28, 20.: Aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa.
Mlhou a deštěm, i v slunném zas jasu, ať bylo klidno, ať vichorec vál, ve vetché lodici na moři času nesly nás vlny vždy dál jen a dál. Konečně, noc když dnes prchala temně, přece jsme přistáli po mnohých dnech 50 v přístavu cizí nám, tajemné země; na nový, neznámý vstupujem břeh. Klade se na srdce smutek nám chladný, zříme-li nazpět a vidíme tam v troskách tak mnohé, co život vzal zrádný, v hrobě ty milé, jenž zemřeli nám?... Hlédnem-li před sebe v tajemnou dáli, svírá nás budoucích osudů strach? Zhašuje žáry, jež v duši nám plály, beznaděj, úzkost, že škoda všech snah?... Snad bychom vskutku tak lkali a mdleli? Nikoli. Ať nám i bouř bije v líc, vzhůru jen srdce! A krok náš buď smělý! Vlídně kdos veliký kráčí nám vstříc. Znáte Jej, duší svých Pána a Krále? Tma před ním prchá. Toť Kristus, toť On. S námi byl dosud a bude i dále. Za Ním jen! Na věky Jeho jest trón. Ve jménu Jeho, ať se slzou v oku vzpomíná mnohý, co zkusil a snes, přece jen na břehu nového roku vztyčujem korouhev naděje dnes. Pod tou co udolá křesťana sílu, láska když zbraň naše, pravda náš štít? Pod ní jen chutě zas k dalšímu dílu, k práci i boji, jak Pán bude chtít! 51

Devatenácté století.
Již slunce století se sklání, sklání, jen něco ještě dnů a zapadne. Kdys vzešlo, hrdé majíc pousmání pro Korsikána pěstě vševládné; teď hasne, v smutku, bez červánků plání, v tmách mračných budoucnosti záhadné; a modlí se i klne lidstvo kolem jsouc rváno hněvem sklamání a bolem. Ba, bolem. – Zvučná o svobodě hesla a o bratrství – co dnes skutkem z nich? Co míru korouhev dnes? Ve prach klesla. Co lidskost? Vrtoch prý hlav nemocných. Ty divy, jimiž věda zem tak vznesla, kdy zhojily kde srdcí zraněných? Tak všudy malátnost, stesk bez naděje a úzkost, vše že k velké krisi spěje. A přec, ó slunce hasnoucího věku, Bůhť pán i tvůj! My nechcem tesklit jen. l ty přec mnohých skytlo jsi nám vděků a počal přec jen lepší světu den. Um lidský vítězí, tmy na útěku; hrad bezpráví nejeden povalen a pak – vždyť polibkem tvé záře ranní lid Husův slavil svoje z mrtvých vstání... 52 Teď v mraky zapadáš, a ve předtuchu zlých vichřic rozechvěn se hrouží svět. Nuž, cítíme i my ty vlny vzruchu, však přece směle dál jdem v příboj let: my zříme jiné, zářné slunce duchů i z nejčernějších mraků vycházet. Tím sluncem Kristus! Ať kdo o Něm neví, On v příští věk se v nové slávě zjeví.

Dvacáté století.
1. Pet. 1, 25.: Ale slovo Páně na věky.
Století za námi! – Hrdě kdys vyplulo, pyšně mu s vlajky vlál osvěty znak; ve mnohém zhřešilo, ve mnohém proslulo, dnes pad’ už v tůň jeho rozbitý vrak. Nás, kteří dvacáté století vítáme, loď věku unáší na moře neznámé, vůkol a nad námi mlha a mrak. Pohnuti, rozechvěni hledíme do dáli, zatím co modlitbu šepce náš ret. Co na nás čeká? Snad žene nás v úskalí času a dějin vždy divější let? Není nám, jako by z dáli v kraj zatmělý příboje bouřlivých převratů duněly? Či se tam vynoří krásnější svět? 53 Svět lidí šťastnějších, s Bohem svým smířených, spějících v šlechetné snaze vždy výš? Občanů svobodných, národů sbratřených, lásky a pokoje želaná říš? Český pak lid – dá se v šlépěje Husovy? Vstane, by slavil den veliké obnovy? Anebo padne a nevstane již? Nevíme. Výšiny mlčí i hlubiny, hučí jen moře a vlny se dmou. Přece však, plavci, vy z Husovy otčiny, zmužile ku předu s výpravou svou! Tam od hor věčnosti s majáku plápolá světlo, jež žádná nám vichřice nezdolá: Kristovo slovo!... To povede tmou.

Velikonoce.
Velkonoce – jara vání, velkonoce – z mrtvých vstání, co teď bol a smrti žal? Kvítečka se rozesmějí, srdce ta se rozepějí; vždyť nám Ježíš vzkříšen vstal! Vstal, vám na vzdor, pekla moci, jež jste věznily v své noci 54 Jej, jenž světlo světa byl. Směl být život poután smrtí? Nemožno. On pouta drtí, aby věčně vévodil. Jím, jenž zmučen ležel v hrobě, zkrocen satan véve své zlobě, přemožena smrt a tma. Jaro vůkol zpěv svůj pěje, jaro teď i duše hřeje; všudy radost vládnout má. Tak již nejsme prach jen pouhý, dojdou cíle svaté touhy v lidu Božím kol a kol. A již nelká nad mrtvými s pláčem, s nářky zoufalými beznadějný, pustý bol. Rovy věrných jsou teď svaty, dočasny jen všeckny ztráty, smrt – toť krátký jenom sen. Dnové, léta rychle plynou, stíny hrobu záhy minou a pak věčný, věčný den! Přel.
55

Drahé věno. Konfirmační mládeži.
Synu, dcero, mladé pokolení, jež tak svůdně bude vábit zem! Znáš ten poklad drahý, nad nějž není skvostnějšího nikde pod sluncem? Jímž kdo upřímně a věrně vládne, nabyl štěstí, které nepovadne? Znáš tu zbraň, jíž v pokušeních světa vítězně bys ďáblu odolal, tak by neztrpčil ti další léta ohyzdných a bídných činů žal, nýbrž by tě těšil pocit blahý, vždy že čisté byly tvoje snahy? Znáš tu tichou, ale slavnou sílu, jež tak mocným činí člověka, že, jsa Hospodinem volán k dílu, žádných těžkostí se neleká? Skromný v štěstí, klidný vůči zlobě, statečný i v nejsmutnější době? Drahý poklad ten, ta zbraň, ta síla, jíž nás v Kristu zbohacuje Bůh, – jest to mysl vírou ušlechtilá, srdce zbožné, bohabojný duch... Uděl toto věno požehnané dětem našim a nám všem, ó Pane! 56

V předvečer 6. července.
Strojte jen, Čechové, zapalte hranice! Nechť píší do temnot plápolem svým velikou, plamennou památku z Kostnice!.. Nechť v jejich záři vždy znovu zví Řím, všichni že ještě se nezvrhli v otroky, dosud že umíme ctít Boží proroky, z jakých byl Hus náš a Jeroným! Jak také nectít?... Ať zlobně či lahodně dědici Pálčů lid vábí neb štvou: že můžem myslit a věřit dnes svobodně, k tomu nám Hus pomoh’ obětí svou. Spíš proto zhasnou ty hvězdy tam na nebi, nežli ta památka posvátné veleby, ať si ji škůdcové jakkoli rvou. Jen tedy, Čechové, zapalte hranice!... Má-li však Řím se jich opravdu bát, má-li dob lepších nám vzejíti dennice, musí čin slavnější ještě se stát. Ohně jen s návrší – oslava jalová: nám oheň jiný, nám žár z ducha Husova v srdcích ať hoří! Ten musí v nás plát! Věrně vždy ku předu v Kristově šlépěji přes odpor sobců a přes světa řev! 57 Milujme pravdu! A mluvme ji, hajme ji! Buďme lid zásad, ne kupa jen plev! Pryč s každou neřestí! Pryč s ducha okovy! To budou pravé pak oslavy Husovy, to budem pravá pak husitská krev.

Kostnický Abel.
Žid. 11, 4.: Umřev, ještě mluví.
Hus v plamu umlk. – Katů zloba pustá i popel reka mstivě smetla v Rýn. Hlas pravdy ubit. Věkův mlha hustá svůj pokrov měla klásti na zločin. Tak zdál se na vždy zacpána mít ústa ten nejlepší vší české země syn. Než hle, jak Abelův kdys hrozný osud, i v smrti mluvil Hus a mluví dosud! Když duněl postrach ve křižácké pluky z těch hromů hymny starých Táborů, když pěly žalmů bratrských pak zvuky o ráji srdce v poušti úkorů a pak, i v hoři bělohorské muky když přísahal lid k pravdy praporu, – proč zněl v tom zvuk tak světochvějně tklivý? Hlas Husův byl to nesmrtelně živý. 58 A mluví podnes Kostnický náš Abel! On káže volnost věrných svědomí! On volá v nevěry i pověr Bábel: Jen v Kristu spása z hříchův pohromy! On těší, žádná lidská moc ni ďábel že sílu pravdy Boží nezlomí! On žaluje, ten věrný, nepoddajný, dnes jako druhdy na Kostnické Kainy! Ó mluv jen, těš i žaluj, mistře drahý, ba, hřímej silou celé duše své; neb pro tvé slavné, nejsvětější snahy my plémě jsme teď nedoslýchavé. Snad zkvete přece nový věk nám blahý a národ celý vstane k poctě tvé a dá ti na pomník, by čněl až v nebe, ne zlato jen, – dá srdce své, – dá sebe!

Po žních.
Je po žních. Kosa ženců odpočala. Zas skončen tuhé práce roční děj. Ty, jemuž země dosti darů dala, ač strach tě svíral, ne-li beznaděj, co učiníš nad požatými lány? Co nad poklady jejich, jež ti přány? Ty dobrořeč a Bohu díky vzdej! 59 Vždyť On to jest, jenž svojí tvůrčí mocí i letos činil divy nad divy, bděl nad rodinou lidstva dnem i nocí a nebes zář i déšť lil na nivy. Buď Jemu tedy, Hospodinu chvála! Však, nesplnil-li vše, co zem si přála, – přec milionům zas skyt obživy. Či letos v smutku sklání se tvá hlava? Tvůj kraj – jej stihla zhouba děsivá? tuTu bouře divoká, tu vedra žhavá, tu lijáků zas dravých záplava? A proto lkáš: jak já mám vzdáti chválu? Ty pokoř se! Ty rciž i ve svém žalu: A přec je svatá, Bože, cesta Tvá! Ať Nejvyšší svou jasnou tvář i skrýval, a On, jenž na věky jen láska jest, ať dopustil, že zhoubných pohrom příval nes’ zmar a žalost do dědin i měst, – to zkouší jen a tříbí zrno duchů; a ve všech strastí rozvířeném vzruchu jen požehnání cíl je Jeho cest. My všickni pociťme: vše naše díla, Bůh zdaru nedá-li, co prospějí? Než v Něm též naše světlo, naše síla, byť obzor hrozil sebe temněji. Nuž, Hospodinu oddejme se cele a ku předu pak zmužile a směle, zas k nové práci s novou nadějí! 60

Jsme cizáci prý v českém kraji!
Jsme cizáci prý v českém kraji, my s vírou svou, my s kalichem! Tak staří škůdci o nás bájí, tak pomlouvají s posměchem. Ó prohlédáme báj tu mstivou a odmítáme výtku lživou jen s útrpným vždy povzdechem. Ač – byť i pravdou bylo rčení, že jsme tu cizí rostlina, – snad proto lží přec pravda není, že zjevila ji cizina? Než, v pravdě není o tom sporu, že naší církve, našich sborů kolébkou jest jen otčina. Což ten meč Ducha – slovo Páně –, jenž Mistrem Husem blýskl v tmy, – když národu byl vyrván z dlaně v dny bělohorské pohromy, kdo zdvih jej z prachu v lepším čase? Kdo bojuje jím podnes zase? To náš je tábor! Jsme to my! Ta hesla Bratří, že jen vírou je v Ježíši smír svědomí a On jen že nad církví širou, ne člověk pánem býti smí, – 61 snad pravdy ty v nás odumřely? Kdo jimi podnes Římu čelí? To náš je Sion! To jsme my! A tak ne vetřelci, – – my byli a jsme rod český, z ducha těch, jenž slavnou kdysi učinili zem kalicha a Písma z Čech. Jen odkaz jejich nezrazujme! V jich duchu bojujme a stůjme vždy věrně, v poslední až dech!

Bílá Hora.
Co ztraceno jednou, to ztraceno, a nadarmo člověk se vzpírá. Než, srdce je proto tak sklíčeno a proto se bolestí svírá, že národ náš slavný kdys, mohutný tak je nyní jak na moři zmítaný vrak a naděje v budoucnost zmírá. Což vzdělat v sad kvetoucí otcovskou zem, z níž kdysi jen pustiny zbyly, a v mozolné práci být vítězem, to dovede Čech svojí pílí. A v říši snah vědeckých statně si vést a v umění získat si slávu a čest, i k tomu je dosti v něm síly. 62 Však co z toho všeho? Co z umění, z věd, když nejhorší z pohrom nás kruší! Vždyť to je ta rána, ta běda všech běd, ač přemnohý sotva ji tuší: v dnech hrozných že škůdcové zlotřilí nám páteř, nám karakter zlomili a otrávili nám duši. Kde věrnost je, stálá v dnech přízně i zlob? Kde nezdolné pro pravdu vzdory? Nám pomalu bohatýr husitských dob už bude jen potrhlec chorý. My chytřejší jsme teď. Co pravda, co klam! Kam vítr, tam plášť! A kde zisk, pak jen tam!.. Tak zřídil nás kat z Bílé Hory... Co zbývá? – Kdo přec už jsi vzpřímil svou šíj a věříš, že Bůh si nás zhojí, ty s otroctvím prodejných duší se bij a neustaň v šlechetném boji. A padneš-li beze všech vítězství stop, nuž, padni a oddaně klesni v svůj hrob; vždyť vykonals povinnost svoji.

Pravda zvítězí, ale kdy!
„Věc pravdy je svatá a zvítězí, to nemějte žádného strachu; 63 ta nad zlobu, žaláře, řetězy vždy v novém se povznese vzmachu. A byť i vzdor hlupců neb nepřátel vztek ji ušlapal třebas i na dlouhý věk, však pravda ta zas vstane z prachu!“ Tak řeční se bouřně. A vznětlivý dav on nadšenou pochvalu tleská a ze srdcí jakoby plála i z hlav zas bývalá statečnost česká. Než, myslíš, duch lidu že skutečně vzplál? Jen popatř, vždyť živoří, dohnívá dál vše zítra, jak hnije to dneska. Dál tisícům sobectví dravé je vším a zisk jenom urvat – toť nebe. Dnes vzývá se Hus, zítra vzývá se Řím, nač, ubohá pravdo, dbát tebe? Tě hájit a nezradit? Radši los běd? Ach, za krajíc prospěchu přemnozí hned by prodali Krista i sebe. My ne tak, ó bratří! – Ne chytře se krýt! Ne schvalovat úskoky zrádné! Ne za dobrou věc nechat jiné se bít a přihlížet v chabosti chladné! My musíme za pravdu do boje, druh za druhem, všichni, kde kdo je! Pak zvítězí, jinak – padne. 64

Děti mučedníků. (Roku 1889 ku 200leté památce návratu VaIdenských z exilu).exilu.)
Proud dějin hučí nad hrobkami věků, v tom hukotu jak divný to však zvuk? Jak jásot zní to vítězících reků a hned zas jako výkřik hrozných muk. Ó, Říme, slyšíš? Nechvěje se v leku tvé svědomí a tvého srdce tluk? To pláčem Bohu veliký žalm díků my děti tebou zbitých mučedníků. Ať žijem tam, kde Hugenotů hoře kdys zřely Cevenny a ta RochelleLa Rochelle, neb tam, kde klesl Čech na Bílé Hoře neb tam, kde Alba vraždit poroučel; ať dělí si nás hory, doly, moře, duch jeden v nás! A ten se rozzvučel i v pláč i v plesání, ó bratří, s vámi, jenž máte v Alpách valdenské své chrámychrámy. My vzpomínáme, jak jste krev svou lili pro heslo: Kristus spása jediná, jak vraždili vás, jak vše pustošili kat Pianezza, pochop Catinat, až z hory Balsile slavné Thermopyly vám Arnaud učinil, váš hrdina. Pán slitoval se, zhojil sterou ránu, dnes znak váš stkví se u bran Vatikánu! 65 Ó jestli kdo, ty alpský Izraeli, tvým útrapám a bojům rozumí a jestli pro tebe kdo má cit vřelý, je jistě to lid Husův, jsme to my. Vždyť my z ran ještě horších krváceli, nás stihly strašlivější pohromy. Nuž, přijmi pro ty svaté mocné svazky hold úcty naší, pozdrav naší lásky. V té zemi Písma, jejíž žírné lány již Valdo viděl, jenž i v hrob tu kles, v níž mnohý z vašich kdys co pikhart štvaný si útočiště vlídné vynalez, v níž České Bratry za dnů Rokycany tak potěšil váš Štěpán velekněz, tam za vás modlí se, tam s vámi světí váš svátek českých mučedníků děti. Bůh s tebou, pluku Kristův za Adrií! Buď věren vždy jak tvoji předci kdys! Kéž mečem Ducha zmůžeš Itálii! Kéž nikdy více nekrvácel bys! I Řím kéž jednou pod blesky se svíjí tvé víry: Lucet lux in tenebris! Tak vy i my jen v před i ctí i hanou! A kdys u trůnu Páně na shledanou! 66

Naše chrámy. K otevření nového chrámu v Kloboukách dne 4. listopadu 1883.
Dnes slyšíme-li, co vše hlásá nám zjev té zdobné svatyně: tu srdce pláče nám i jásá v té slavnostní dnes hodině; a slza, jež z oka nám kane, a žár, co tam v duši nám plane: to vše jest dík, to vše jest dík, jak dobrý, jak věrný Jsi, Pane! Kdo sionských těch chrámů dávných by rozlítostněn nevzpomněl, z nichž ku národu za dob slavných hlas pravdy boží lkal i hřměl; těch bývalých kalicha hradů, z nichž přes světa šalby a zradu ten z Judy rek, ten z Judy rek tak potíral satana vládu. V těch stárnoucímu vůkol světu žár nový, Boží plamenil; v těch k nejkrasšímu ducha vzletu se národ Husův posvětil; v těch ve svatém pro pravdu boji zněl slib mezi Siona voji: My trpět chcem, my zemřít chcem; však Kristus nám za škody stojí. 67 A jak jsme zchudli, jak jsme klesli; ó Bože, jak jsi snížil nás, když bělohorské hrůzy nesly po vlasti nám jen smrt a žas; když po zemích širého světa rozptýlená vyhnanců četa už lkala jen, už lkala jen: Snad na vždy po Sionu veta! – Ty sbory, jenž zde kdysi kvetly, ty děje víry nadšené, to vše nám hněvy věků smetly a vyvrátily z kořene. A síňce Beránkovy svatby, ty chrámové kalicha hradby, ty zloupily, ty zbořily nám nepřátel vzteky a klatby. A dnes, když zříme, co vše hlásá nám zjev té zdobné svatyně, tu srdce pláče nám i jásá v té slavnostní dnes hodině. A slza, jež z oka nám kane, a žár, co tam v duši nám plane: to vše jest dík, to vše jest dík, jak dobrý, jak věrný Jsi, Pane! Ten lid, jenž snášel osud psance, zas k arše smlouvy pospíchá; zas vstaly za dob tolerance ze ssutin hrady kalicha. 68 A v zemské ty strasti a klamy nám druhého století chrámy tu mluví zvěst, tu mluví zvěst: Kdo proti vám, Bůh když je s vámi! Zas vstali Boží bojovníci, jenž, byť je národ nechtěl znát, přec našli otců palcát tlící, ten: Kristus musí kralovat! Zas po církvi, druhdy tak štvané, slib mužný, slib posvátný plane: My chceme být, my budeme jen Tvým lidem, Bože a Pane! A tak i ty mluv v svatém plesu, ó církvi Páně Kloboucká, jíž jménem Božím pozdrav nesu a blahopřání sionská. I tvé otce poroba hnětla, i tys jako ze ssutin zkvetla! Nuž buď i ty, ó buď i ty lid Písma, lid Kristův, lid světla. Zde skládej jen na srdce Páně svou všecku strast a tíž a hřích; zde posvěcuj své víry zbraně i ty, i dítky dítek tvých! A léta nechť plynou a minou, kéž touhy zde v jednu vždy splynou: V ten věčný chrám, v ten věčný chrám, tam triumf a koruny kynou! 69

Vracíme se! K otevření nového chrámu v Kutné Hoře dne 8. ledna 1888.
Jaký to zástup v místa staroslavná dnes žalmy své a modlitby sem vnes? Proč vztýčila zde ruka neunavná ten kalich zas, co dávno byl tu kles? Ó Horo, Horo, česká perlo dávná, zda víš, kdo v brány Tvé se vrací dnes? Toť syni těch, co zmírali pro víru; toť děti husitských tvých bohatýrů! Nás neprovází ovšem vozů hřmění, jak kdys jim velel Trocnovský náš Jan, ni mlatů mrak ni bojů burácení, – to ztichlo dávno, již tam u Lipan; my z velikého jdeme utrpení, jímž český Sion v hrob byl udupán, a nad námi, ó drahá vlasti, šumí tvé zašlé slávy pláč, tvé bolné dumy. Ach, jako od hrobu když otce, matky v dům sbořený se vrací sirota, již dlouho nevítal pak pozdrav sladký, jen hrůza kolkolem a tesknota, tak přicházíme my, jimž drahé statky zle zloupila zlých časů děsnotaděsnota, a v doby lepší vlídnějším teď stínu jdem stavět – – z ruin novou domovinu. 70 Dob velkých svědkůsvědku, město mučedníků, jak nemělo bys v lásce znáti nás! Či na potomky Božích bojovníků snad příliš prostým zdá se ti náš ráz? Nuž, věz, my ve všech zlob a pomluv ryku si zachovali skvosty věčných krás. Ty vítězstvím ozáří naše práva! A ty jsou naše naděje a sláva! Chceš znát je kdo? – My sobě zachovali vzdor bědám všem přec jednu korunu. Ta svítí v zemské mrákoty a žaly nad slunce jasněji a nad lunu; a bez ní marnost lidstva ideály a bez ní chud i mocnář na trůnu. Jest víra to, jíž nebe hříšným hlásá, že nikde jinde, jenom v Kristu spása. A nesem kalich – toť náš klenot drahý, – znak smíření to lidským svědomím, ten symbol svobody, co boj tak tuhý kdys za ni vedli Hus a Jeroným. A nechať v železné svých tradic kruhy vzlet myšlénky a víry spíná Řím, my stojíme v tom právu Bohem daném, že Kristus jen, ne člověk naším Pánem. Či snad kdo dí: Je slabá vaše síla; co zmůže nejvřelejších tužeb řeč? – Nuž, pravda je, nás krutě spustošila těch bělohorských vrahů děsná seč. 71 Než, jedna zbraň nám přece ještě zbyla, zbraň staroslavná, kouzelný náš meč. Ten silou nám! Ten lid náš neodloží! Meč Ducha míním, míním Slovo Boží. A toť ty klenoty, jež marně tmáři nám druhdy chtěli urvat zločinně. Ty šperkem nebeským jsou na oltáři té sionské, teď chudé rodině. Ty nechať povždy vítězně tu září do temnot dob i z této svatyně, by vlasti, již tak mnohá bída hnětla, i zde vyrůstal Boží lid, lid světla! A vy, ó drazí, kteříž z víry vděku jste vystavěli tento Boží dům, když duch váš někdy zemdlen vzdorem věku by klesat chtěl snad v temno teskných dum, ó pomněte, duch padlých českých reků že z nebe žehná vašim praporům a Pán, co řek’, že zem i nebe zhynou, však nikdy Jeho slova nepominou. Ať Bůh vám osud jakýkoli strojí, ať vede do temna neb do slunna, ó buď vám nade všecko, bratří moji, ten meč, ten kalich a ta koruna! A vás až padlé ve výborném boji noc hrobu jednou přijme do lůna, ó věřte, vaši potomci to zkusí, že pravda jen – ta zvítěziti musí! 72

Nejskvostnější svatyně. K otevření nového chrámu v Libici dne 3. května 1896.
1. Pet. 2, 5.
Buď vroucí Hallelujah provoláno a vděčné zpěvy zvučte k výšinám! Co dlouho již zde mnohým srdcem přáno, co bylo touhou věrným rodinám, to splněno, to nyní dokonáno: již zdvihá se tu nový vlídný chrám, jenž hlásá nade vším dnů našich trudem, hle, my lid kalicha že jsme a budem. Co bouřných dějů přehnalo se krajem od zdejších Slavníkovcův hrdých dob! Co bojů zpustošeným českým rájem! Co po husitských rovech, hrůz a zlob! Jak neplesat i pak, když z vin se kajem, že otevřel Bůh bývalý náš hrob a ved’ nás z něho na výsluní práva a pravda Boží zas že naše sláva! Než, vykonala vše již víra činná tím dílem zde a díků hlaholem? Bůh velik. Smíme slavit Hospodina snad chvilkovým jen citů plápolem? Nám, lide Boží, stavba ještě jiná je stálým nejsvětějším úkolem: My svatyň krasší chrámů všech, jež známe, dům duchovní den ze dne stavět máme. 73 Kde k němu stavivo? – My sami, sami, jichž věčnou skalou Pán na výsostech. Kde kněží? – Všickni my, jimž temnotami blesk posvěcení z Boha v duše šleh. A oběti? – To jsou ty svaté plamy, jež hoří na oltářích srdcí těch, jež přemohla ta nezměrná, ta čistá, ta božská láska velekněze Krista. Kde v boji života lid mužně stojí vždy věren Bohu v štěstí, v neštěstí; kde v moci Páně a ve světla zbroji se směle čelí tmě a neřesti; kde láska svatá srdce k srdci pojí a bližní s bližním cítí beze lsti, – tam před očima duše oslněné ta nejskvostnější svatyně se klene. Tu nadšeně nechť Sion všechen staví, tu dál teď buduj, sbore Libický, vždy s celým srdcem, věrně, bez únavy, s touž silou, jak ní vřel duch husitský!... A pak až v smrti klesnou naše hlavy a necháme svých prací na vždycky, – my stanem šťastni v toho chrámu záři, kde Hospodina spatříme v tvář tváří. 74

Svatý oheň. K installaci ***
Již, drahý bratře, Pán, ten Král všech králů, tě postavil zde na sionskou stráž. Zde úkol svatý v radosti i v žalu pod Jeho korouhví již konat máš. Zde šířiti máš Jeho čest a chválu; nuž, přijmi bratrský tu pozdrav náš. A dnes, kdy pohnutím se duch nám chvěje, slyš, co ten pozdrav od Boha ti přeje. V tom světě hříchu, v jeho tmách a chladu – v něm jeden svatý oheň hoří nám; přes hory, pouště, přes jek vodopádů on plápolá až k země končinám. To Kristus, světla král, tam z nebes hradu kdys lidstvu přines jeho žárný plam. A jak ten plápol zove hrad i chata? Jest pravda Boží to a láska svatá. A kolem ohně, v jeho kmitů reji, hle, houfy bojovníků táboří; nad stany znaky kalicha se skvějí a vše o svatém boji hovoří; a nadšení se zračí v obličeji a v oku vždy jak blesk to zahoří, když zazní vůdců hlas: Ó june, kmete, nepřítel blízko! Bojovníci, bděte! 75 A když pak v pyšné síle, v hřícha zbroji se blíží kníže temnot – nepřítel a onen svatý oheň mocí svojí by rozmetat a na vždy zhasit chtěl, tu všechen tábor nadšen vstává k boji a mužstvu jaká smělost svítí s čel a jedno heslo hárá duší vzňatou: Za pravdu Boží a za lásku svatou! Nuž, bratře náš, houf těchto bojovníků i v tomto sboru Páně táboří, a ty co vůdce stát máš v čele šiku, ať jdou dni blaha nebo příkoří. Nuž, dbej, ať Pánu ke cti zde a díku ten svatý oheň mocně zahoří, ať hlaholí to chrámem, statkem, chatou: Za pravdu Boží a za lásku svatou! Ať dílo svoje konáš ve svatyni neb v strastech žití zkoušíš víry zbraň; ať kráčíš tam, kde smutek tváře stíní a smrti dech už mrazí lidskou skráň; ať vedeš mrtvé do hrobových síní, ó všudy rozněcuj a všudy chraň a všudy střež ten Boží oheň z nebe; tak spasíš sbor ti svěřený i sebe. Toť pozdrav náš. – A ty, ó církvi milá, stůj věrně k vůdci svému v změnách všech, a lásku svou, jež vždy tu v srdcích žila, mu věnuj v radostech i žalostech! 76 A Hospodin buď tvá i jeho síla, by jednou řek i poslední váš dech: My vždy boj výborný jsme bojovali, běh dokonali, víru zachovali!

Poslední nocleh. Na novém hřbitově.
V zemi slz a strachů pro nás dítky prachu připraven tu hrobů sad. Posvěť toto pole mírumíru, Bože Ty, jenž v žití víru jako v smrti jsi náš hrad. Sešlí pracovníci, děti růžolící spat si půjdou sem v sad ten. Pane, dej, ať po všem boji, zármutku a nepokoji blaží je tu sladký sen. Dokud den nám svítí, uč nás Tobě žíti věrně v duchu Kristovu, ať jsou tato místa klidu branou k slávě Tvému lidu, branou k nebes domovu. 77 Kdo zde kdy zakvílí v smutnou, bolnou chvíli, těš je Ty v jich truchlení. Hoj a veď, až na tom poli slavně jednou zahlaholí velká píseň vzkříšení!

Na hřbitově.
Slyš, poutníče, v tom hlučném světa reji, co tichá místa hrobů truchle pějí: Jsi prach, ó člověče, a jednou zesneš a v prach zas klesneš. Co srdce tvé si zemských tužeb snilo, co’s miloval, co tvou snad pýchou bylo, to kdys tvé mroucí oko slzou zrosí a smrt to zkosí. Ať radostmi a štěstím Bůh tě vedl neb ať jsi zde chléb bídy s pláčem jedl, přece konec je: bol na smrtelném loži a pak soud Boží. Než, smrtismrti, přijď, nás neděsíš svou mocí, nám hvězdy svítí i do hrobu noci, to zaslíbení Krista vzkříšeného, – a my jsme Jeho. 78 Jen za Ním, lidé Boží, věrně za Ním, vždy cestou víry, bratří, milováním! Až dobojujem pak a dotrpíme, s Ním zvítězíme!

Znáš tu zem?
Zjev. Jan. 21, 4.: A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly.
Rci, znáš tu zem, – tu vlast všech spasených, k níž touha vzhlíží zvláště ve dnech zlých? Kde není bolu, není slz už víc a blahem nezkaleným září líc? Ó znáš tu zemi? – Jenom tam, jen tam cíl rozkošný, cíl slavný kyne nám,nám. Však znáš i cestu tam? Tu trnitou, jíž často s duší bolem rozrytou se poutník ubírá, až klesá již a lká: Můj Bože, sejmi ten můj kříž? Tu drsnou cestu znáš? – Tou v před! Tou v před! Ta vede tam, kde konec všech je běd! A znáš i Vůdce? – Kdys tu lidsky žil a přec On víc než jenom člověk byl. 79 Tou cestou naším hříchem zavátou šel napřed trním, hořem, Golgatou. Znáš toho Vůdce? – Za Ním, za Ním jen! S Ním dojdem tam, kde věčný svítí den! Přel.

Vytrvat.
Mat. 10, 22.: Kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude.
Váš Spasitel přišel! – tak do světa shonu zas volala radostná betlémská zvěst; zas Ježíše vítal zvuk vánočních zvonů a v chrámech Mu Hosanna pělo se v čest. Nuž pějme, a kořme se Božímu hosti; však pomněme také: Smí být na tom dosti, jen chval našich palmy Mu na cestu stlát? – My musíme při Něm též vytrvat! Co velí On? Do krve zápasit s hříchem a zapírat sebe a nésti svůj kříž, a vítězit nad temnot odbojným pychem a tak stavět Božího království říš. Však stačí tu šlechetná, zbožná jen touha? Jen sliby? Jen přání? Jen tesklení pouhá? Tu třeba se do práce, do boje dát a neustat, neklesat, vytrvat! 80 Co v církvi, co v národě pohaslých vznětů, co žalostných trosek i z nejlepších snah, co zapadlých hesel, co zmařených vzletů, co vznešených zámyslů zetlelých v prach! Proč hřbitovy tyto? Proč dosud tak malých se domohlo vítězství Písmo a kalich? Ach, umíme nadchnout se, umíme vzplát, však vytrvat, o to jde, vytrvat! Ó Vítězi kříže, tak jemný a tichý a přece vždy rek jen a samý jen čin, Ty stvoř si nás znovu! Sniž hrdopych lichý a učiň si cedry z nás, ze slabých třtin! Víc síly, té Tvojí, nechť v duši nám skane! Víc železa do naší krve, ó Pane, ať hlásá to život i z posledních chat, že umíme – do konce – vytrvat! 81 OBSAH.
Z dob minulých. Str. Hus a Jan z Chlumu5 Husova poslední noc7 Upálení M. Jana Husa8 Václav z Budova12 Staroměstská poprava16 Vyhnanci20 Píseň vyhnanců23 Píseň vyhnanců24 Odkaz J. A. Komenského25 U biskupa Háje27 Čeští písmaři34 Toleranční apoštolé36 Našim tolerančním kostelíkům43
Z dob přítomných.
Kníže pokoje49 Pod korouhví naděje50 Devatenácté století52
[83] Str. Dvacáté století53 Velikonoce54 Drahé věno56 V předvečer 6. července57 Kostnický Abel58 Po žních59 Jsme cizáci prý v českém krajikraji!61 Bílá Hora62 Pravda zvítězí, ale kdykdy!63 Děti mučedníků65 Naše chrámy67 Vracíme sese!70 Nejskvostnější svatyně73 Svatý oheň75 Poslední nocleh77 Na hřbitově78 Znáš tu zemzem?79 Vytrvat80
E: av; 2005 [84]