U biskupa Háje.

U biskupa Háje. Z tolerančních dob.
Svých půvabů a vděků plné zřídlo lil parkem vůkol přerozkošný máj kol zámku v Chrasti, kdež své letní sídlo ve stínu lesů míval biskup Háj. U brány zámku v chudém horském kraji dva vážní sšedivělí starci stojí; jich zjev, ten pot na čele zbrázděném on svědčí, dlouhou pouť že měli sem. I prosí sluhu v šatě premovaném, zda vyslechne je církve hodnostář. A vlídný vzkaz když přán jim zámku pánem, tu usmívá se šťastna starců tvář. l vede sluha přes mramoru hrany dál v skvělé síně oba venkovany a než jich podiv změřil místa ta, už vítá kmety skvostná komnata. 27 „Co žádáte si, stříbrovlasí hosté?“ – tak v sluch jim libozvučný hlas se nes; a v důstojnosti přirozené, prosté stál před nimi, hle, mužný, vážný kněz. Z těch modrých jeho očí, z vlídných tváří to dobrotou a samou láskou září; však velebí to celý, širý kraj, jak dobrý, laskavý je biskup Háj. „Ó muži důstojný,“ dí starší z kmetů, „snad nad naší se prosbou pohoršíš, až z našich drsných neučených retů se dovíš, jaký ved nás k tobě kříž. Jen pověst o tvém srdci ušlechtilém krok nesla nám až sem za jistým cílem; vždyť nelze dřív nám umřít v pokoji, až tužbu nám tvá láska ukojí.“ Když oči kněze k další řeči zvaly, tu takto dále pokračoval kmet: „My přicházíme oba z horské dáli a krutě sešvihal nás zlý ten svět. Vždyť náležíme k sirotě té bědné, jež pláče za noci a vzdychá ve dne pod ostny koruny své trnité: Jsme evanjelíci, jsme Husité.“Husité. „AchAch, všecky skvosty otcův uloupili nám nepřátelé zlobou nelidskou; jen jeden přec jsme dlouho uchránili, náš klenot svatý, Bibli Kralickou. 28 Z té těšívali jsme se božskou přízní, když týrali nás lidé krutou trýzní; z té sílilo se srdce nám i sval, až do smrti by každý vytrval.“vytrval. „TakTak pečlivě jsme kryli poklad drahý, až přec, ó Bože, přišel smutný den, kdy zrada překročila naše prahy a ten náš klenot – on byl vyzrazen. A vzali jej a šklebně poplvali a nás pak v poutech do žaláře hnali. Co dál náš život? Pustina to slz, jak robátku když vzat je matčin prs.“prs. „NežNež, nedávno k nám přiletěly zvěsti, jež rozechvěly nás až do útrob; už na pospas prý nemá každé pěsti být ctitel kalicha a chudý rob. Už svobodu jak zářný oblouk duhy prý císař pán, náš dobrý Josef Druhý, chce nechat svítit v celou svoji říš, byť vévodil kde kalich nebo kříž.“kříž. „A odA od té chvíle neměli jsme stání. Nám srdcem šlehly staré plameny; a jest to jedno, jedno vroucí přání, s nímž k tobě jdem, ó muži vznešený. Ty můžeš růžový nám vložit vínek na ostny bolných našich upomínek; a ty – ty nemáš srdce z kamene: Ó vrať nám naše bible ztracené!“ 29 Tak prosil kmet. A biskup udivený v tvář starců zadíval se ctihodných. Pak v pokoj poodšel, kdež kryly stěny ve skvostných skříních dlouhé řady knih. A z těch vzal dvě, jež jen se leskly obě v své krásné vazby velevzácné zdobě. Pak navrátil se k prosebníkům zas, by takto odvětil jim na dotaz: „Ty zvěsti vám tak divné, dobří muži, jsou pravdou, budiž Bohu za to čest. Už nemá vaše víra ve podruží a v útisku jen bědný život vést. V mrak staré zášti píše smíru slovo svou tolerancí žezlo Josefovo a mnohá z družin vašich pospíchá, by stavěla už chrámy kalicha.“kalicha. „LečLeč, skvost váš, vaše bible, moji drazí, ty dávno asi shltil ohně plam; mám jiné však, jen Kralic lesk jim schází, a ty vám s radostí zde podávám.“ – – Ach, jak byl dojat šlechetný ten dárce, když popatřil na šťastné nyní starce, jak pohnut, rozechvěn teď každý z nich se chopil drahé svaté knihy knih! Jich líce radostí se ruměnily a šíje ku knize se shýbala a ústa za slz, jež se z oka lily, dar vzácný líbala a líbala. 30 A jako šťastné, rozjařené děti tak nahlas zajásali bodří kmeti: „Ó dárče dobrý, pomiluj tě Bůh! – Co bude za ten poklad náš teď dluh?“ „Váš dluh?“ dí biskup. „Věru, pravdu máte. Nuž, slyšte tedy požadavek můj: Až čítat budete v té knize svaté, i na mne někdy duch váš pamatuj! Vždyť v zemi běd a slz a nepokoje i mně též nejsvětějších útěch zdroje, v nichž duch vždy jako kouzlem obživne, se proudí jen z té knihy předivné.“předivné. „KéžKéž zašumí Duch Boží mocným letem, kéž zahučí těch zdrojů hlubiny! Pak svatá láska rozleje se světem jak rozvodněné horské bystřiny. A bude smyto, bude odplaveno, co zohyzdilo křesťanstva kdy jméno, a bude celá česká rodina pak srdce jedno, duše jediná!“ A tím se loučit chce ten věštec lásky teď s kmety, jimž se jiskří ve zraku. Než, starší z nich ten tich si hladí vrásky, až takto znikl blahých rozpaků: „Ó sluho Boží, kterak ctíme tebe! Tvá slova zní nám jako hudba z nebe. Jen jedno ještě na cestu nám dej: Ó požehnej nám také, požehnej!“ 31 „Jak, lidé dobří? Požehnání chcete? A o to mne že v pravdě prosíte? Což zapomněl jsijsi, horlivý ty kmete, že římský kněz jsem já, vy Husité?“ – – „Co Řím? Svou slávou poctil Bůh tvé skráně. Tys apoštol! Tys vyvolený Páně! Ó korunuj ten dnešní s námi děj a požehnej nám ještě, požehnej!“ I slyšel kněz své srdce mocně tlouci. – A kmeti klekli, každý jak by zmlád. A mluvil dobrý biskup slova vroucí a na šediny starců ruce klad. Tam v parku pělo to a klokotalo a s nebe slunko jen se usmívalo; to nad knězem a jeho přáteli se Pán Bůh rozradoval s anjeli. Když vstali kmeti, naposledy ještě si starší takto srdci ulevil: „Ó dobrý kněže, Pán On povždy těš tě, to za tu svatou rozkoš těchto chvil! Nás upomínka na šlechetnost tvoji kdys potěší i ve smrtelném boji; leč, chud je našich vděčných srdcí žár; jak splatíme tvou lásku a tvůj dar?“dar? „Ó poslyšÓ poslyš, věrný sluho Spasitele! Tvá hruď se ještě mužnou silou dme: nám na hlavy však věčnost sníh svůj stele a věř, my se ctí zšedivěli jsme. 32 Skrz zlou i dobrou pověst, blahem, žalem jsme šli za Vůdcem svým, svých duší Králem, a ač jsme nuzní, – svatou jeho věc jsme hájil každý vždy co poctivec.“poctivec. „ZříšZříš na rukou zde zjizvené ty pruhy? To kdys se okovy tam vryly tak. To tělo zde – to přestálo boj tuhý, když kdys je mrskal antikristův brak. V ty tváře zde nám plvali své sliny a prachem smýkali nás za šediny; a co vše sneslo toto srdce zde, jen Bůh to na světlo kdys vyvede.“vyvede. „Ó divíš seÓ divíš se, že časem s kletbou žhoucí jsme pomstu volali na Říma líc? – Nuž, věz, co poznali jsme zjev tvůj skvoucí, my odpouštět chcem a ne klnout víc. – Snad nepohrdneš tím, co dát ti chtějí dva starci, jenž se nad hrobem už chvějí. Rač přijmout za pomněnku na kmety teď požehnání od nás také – ty!“ A stařec ruce vztáh. I žehná knězi jak modlitbou, tak slzou roněnou; a kmeta nadšení to nemá mezí a biskup stojí s hlavou skloněnou. – A venku v sadě květy naslouchají a větřík májový on dech svůj tají; snad uslyšel, jak zavál po polích vzdech míru Táboritů zetlelých... 33 I objal biskup divné hosty svoje, a pohnut hluboce jim s Bohem dal. Pak v komnatě své, u okna tam stoje, se v sladkobolné snění zadumal; a z očí lil se slz mu vřelý příval. – I po letech pak o tom hovoříval, že nikdy nepocítil slasti té, jak když mu žehnali dva Husité. A jaká teprv radost svitla v trudy, když oba starci vrátili se z cest! Jak zajásal lid Písma vůkol všudy, když uslyšel o toleranci zvěst! Jak žehnal každý knězi šlechetnému! Vždyť ještě podnes lidu sionskému zní v paměti to jako tklivá báj, jak mluvil a jak jednal biskup Háj.